Jak se hraje nejen v Africe

Lektor po představení uvedl děti do programu: „Vydáme se dnes na tvořivě hravou cestu po světě. První zastávka bude Afrika. Vyrobíme si africké bubínky a pak si s nimi zahrajeme hru, kterou hrají africké děti. Viděli jste už někdo africký buben?“ Některé z dětí se hlásily, že ano, některé na něj dokonce i zkoušely hrát, ale většina si nebyla jistá. Lektor žákům ukázal africký bubínek a vysvětlil, jak se vyrábí a jak jej budou vyrábět děti. „Nejprve se vytvoří tělo bubnu, na to my máme plastové kelímky. Odstřihneme jim dno. Pak potřebujeme blánu – ta se dělá v Africe tradičně z kůže. My použijeme tenký papír, nakreslíme kolo, které je větší než vrch kelímku, a vystřihneme jej. Pak se musí blána napnout. Napíná se postupně, naproti sobě. My použijeme lepící pásku a papír přilepíme k hraně kelímku. Pak jej přilepíme naproti a stejně tak v protilehlých stranách. Dalšími čtyřmi kousky pásky pak blánu dopneme. Teď už stačí jen buben ozdobit barevnou lepící páskou a zkusíme si bubnovat.“ Děti si zabubnovaly na africkou hudbu a přesunuly se ven, aby si mohly zahrát africkou hru.

„Co za zvířata žije v Africe?“ „Žirafa.“ „Sloni.“ „Antilopy.“ Buvoli“ A co ještě? „Lev!“ A co dělají lev a antilopa? „Honí se.“ „Lev chce antilopu sežrat.“ „Přesně tak. A my se teď zahrajeme na lov.“ Děti utvořily kruh, vprostřed zůstali jen dva hráči – lev a antilopa. Ti měli zavázané oči. Ostatní hráči v kruhu navigovali lva k antilopě bubnováním a voláním zuluského slova pro lva – můbej. Čím byl lev blíže antilopě, tím bylo volání a bubnování hlasitější a rychlejší. „Víte, kdo jsou to zuluové? Je to africký kmen, žijí přibližně na území Jihoafrické republiky.“ Poté se lektor ptá, jak se hra dětem líbí a zda jim připomíná nějakou hru, kterou znají. „Jo, připomíná mi to Hoří, přihořívá, ale je to lepší!“ „Je to větší sranda a to bubnování k tomu.“ Další otázkou bylo, zda by si děti uměly představit, že by tu hru hrály v africké vesnici s místními dětmi. Šlo by to? Jak byste se domluvily? „Jo, šlo. Při té hře by se nemuselo mluvit a už umíme jak se řekne lev, jinak bychom mohly jenom ukazovat. A naučily by nás bubnovat.“  “A co tahle hra zobrazuje? Lev loví antilopu, ale ulovil by ji sám? Všichni okolo v kruhu pomáhali a radili, to je důležité v Africe i u nás – umět se dohodnout a spojit se a společně něčeho dosáhnout. Když chtěl kmen ulovit nějaké zvíře, taky se spojil dohromady a všichni si pomohli. Tahle hra zobrazuje život v okolní přírodě, v savaně, učí děti, jak se chovají zvířata, učí děti spolupracovat a pomáhat si. Máme také takové hry, které zobrazují život kolem nás a tak nás učí?“

Po africké hře přišla na řadu hra gruzínská. Nejprve lektor ukázal dětem, kde leží Gruzie a vysvětlil, že je to země, kde záleží na části, v které jste. Na severu jsou vysoké hory, na východě pobřeží moře s plážemi, kde se pěstuje čaj a víno. Hra, kterou děti hrály, pochází z hor a je o hranici s Ruskou oblastí Dagestánem. Gruzínské části se říká Tušetie. Děti se rozdělily na skupiny a zahrály hru, v rolích Dagestánců a Gruzínců se několikrát prostřídaly. Hra měla velký úspěch, když se lektor ptal dětí, k čemu by ji přirovnaly, tak zmiňovaly boj o vlajky, ale zavládl názor, že když je hra na nějaké skutečné téma, tak je lepší. Lektor ještě uvedl, že v minulosti spolu Dagestánci a Tušetinci často bojovali, teď je ale oblast klidná a rádi do ní jezdí turisté kvůli nádherným horám a přírodě. Pohyb v horách je velmi náročný a místní musí mít dobrou kondici, když  jen do obchodu se jde půl hodiny do kopce. Hry jako tato rozvíjí tělesnou zdatnost, obratnost a kondici a jsou pořád oblíbené.

Po takto náročných hrách se děti rády přesunuly zpátky do místnosti, kde už je čekala další země, Japonsko. Na začátek si prohlédly kaligrafický svitek, štětce, inkoust i znaky a vyslechly si vyprávění o kaligrafii. Kluky nejvíce nadchlo, že pomocí kaligrafie se dá trénovat soustředění a pevná vůle, což samurajům pomáhalo vyhrát v boji. Pak si děti zkoušely namalovat svůj vlastní kaligrafický svitek nebo jen znaky. Některé děti si i vyzkoušely, jaké je pokoušet se sladit dech s pohybem štětce nebo malovat nejen zápěstím, ale celým tělem, aby pohyb vycházel z boků. „To mě ještě nikdy nenapadlo, je to zajímavé.“ „Baví mě to, je to něco úplně jiného.“ Tak zněly komentáře dětí.

Na závěr si všichni své kaligrafie vystavili a poté vzali i s bubínky domů, pochlubit se rodičům.

Místo: DDM Mohelnice