Malé divadlo Kjógen

08.-09.06.2012 Těšín – Na festivalu Svátky čaje jsem měla možnost se naučit pár pohybů, které se používají při tradičním japonském divadelním představení kjógen, a to v rámci workshopu tohoto divadla, které je naprosto odlišné od našeho evropského. Nejen délkou děje, ale také pohybem postav na jevišti a jejich komunikací.  Poté jsem zhlédla představení Připoutaný k tyči v podání Igora Dostálka, Tomáše Pavčíka a Jakuba Urbánka. Tomáš Pavčík se mnou poté udělala krátký rozhovor.

Jak jste se k tomuto divadlu dostali?

Každý asi trošku jinak. Asi nás spojuje to, že jsme všichni divadelníci. Většinou kjógen zaujme lidi, kteří se zabývají japonskou kulturou, japonským uměním nebo bojovým uměním. Zatímco ten náš soubor tvoří lidi, kteří nějak začali dělat divadlo a přes divadelní dráhu se dostali ke kjógenu.

Vůbec nápad dělat tady kjógen v češtině přinesl Hubert Krejčí, což je dramatik, režisér a mim, který se zabývá asijským divadlem a dostal se k tomu hlavně přes literaturu. Pochopil, že tento žánr je něčím zajímavý a přináší něco, co evropské divadelní umění nemá a nepřináší. První překládal kjógen z ruštiny, to byl jediný způsob, jak toto divadlo dostat do Česka. No a potom to sezkoušel s nějakými lidmi a hrálo se to u nás. A v roce 2001 se uspořádal workshop, což souviselo s uzavřením partnerství Praha – Kjóto, takže k nám přijeli japonští umělci a čeští mohli vyjet k nim. A na tomto workshopu byl Ondřej Hýbl, který už se učil japonštinu a tak překládal scénáře do češtiny. A od té doby se spustila pravidelná spolupráce s japonským rodem Shigeama, což je škola z O kura? Kjóta. Jinak pravidelně hrajeme od roku 2005, kdy naše divadlo vzniklo.

Předpokládám, že divadlo kjógenu není naše zaměstnání.

Asi před 3 lety jsme si s Igorem řekli, že to budeme dělat jako zaměstnání, ale prakticky to nejde, protože situace v české kultuře je taková, jaká je, takže všechny peníze spolykají ty obrovské továrny na kulturu a alternativní soubory v podstatě nemůžou fungovat, natož aby platily herce. Takže my to děláme profesionálně tím, že hrajeme, ale při tom máme svá zaměstnání. Já učím na uměleckém gymnáziu a Igor učí na JAMU.

Takže nemáte ani stálou scénu?

Ne, stálou scénu nemáme, sice jsme o tom uvažovali, ale prakticky to není možné. V Brně hrajeme pravidelně v divadle Husa na provázku, Ha divadle, Moravská galerie nám umožňuje zkoušet, takže možností je celkem dost.

A kolik her máte nazkoušených?

Šest, asi šest a pak dvě adaptace. Guru a žák od Huberta Krejčího a Student a volavka, což je inspirace starou pohádkou.

Vy sami přímo nepíšete?

Ne, my ne, ale snažíme se o takovou dramatickou linii, jak to pojmenovat… No prostě spolupracujeme s řádem kapucínů a pro ně hrajeme představení, která jsou orientována liturgicky, směřují k náboženským tématům. A poté máme živé sochy, založené na mikro pohybu.

Jaký je váš vztah k Japonsku?

Já si vztah k Japonsku našel až skrz ten kjógen.

Takže v Japonsku jste nebyli?

Jo jo, byli. Někdo tam byl myslím třikrát, já jsem tam byl dvakrát.

Máte vztah třeba i k bojovým uměním?

Dá se říct, že ano. Někteří z nás chodili do ai kido. Vztah máme, ale nemáme čas to dělat.

Jak dlouho jste se kjógen učili? Na workshopu jste nám říkali, že i pouhá chůze se dlouho trénuje.

My se učíme pořád. Důležité je hrát, čím déle člověk hraje, tím víc se mu to dostává pod kůži.

Obsazení máte stálé? Takto v trojici nebo je vás víc?

Ne, nás je celkem 8, ale střídáme se.

A poslední otázka na závěr. Jak jste se dostali na Svátky čaje?

Já jsem se s Petrem Kantorem setkal už dávno, kdy on působil na JAMU a já studoval divadelní vědu. A tak nám jenom zavolal, ale ta spolupráce se táhne už dlouho. Na tomto festivalu už jsme asi po třetí.

Kde vás můžeme v nejbližší době ještě vidět?

V červenci hrajeme v Náměšti a potom v Brně. Všechna naše představení najdete na stránkách www.kjogen.cz

Kateřina Kornetová a Anna Kociánová