Diagnostikovali Amyotrofickou laterální sklerózu

Bylo deštivé ráno. Posledních pár let mi bylo jedno jestli je ráno,poledne či večer, jestli jsou Vánoce nebo Velikonoce. Nevnímala jsem čas ani roční období. Každé dny mi přišly stejné, ničím nezajímavé. Tento den mezi ty ostatní ale nepatřil. Toho rána řádila bouře, což bylo ve Silicon Valley neobvyklé. Dívala jsem se z okna jak se blesky klikatí po obloze, jak déšť bičuje do oken a poté stéká v malých potůčcích dolů na parapet , jak se stromy pod náporem větru ohýbají a jejich  slabší větve praskají. Přemýšlela jsem, proč  těm slabším větévkám je určen takový osud, zlomit se a už nikdy nevyrůst ani o píď, nezažit další zimy a léta. Tak nějak to bylo i se mnou.

Jmenuji se Emily Crassterová a je mi devatenáct let. V mých patnácti letech mi diagnostikovali Amyotrofickou laterální sklerózu, což je vlastně nemoc která napadá celý nervový systém a následkem je naprosté ochrnutí těla. Každé dny jsem trávila stejně, připoutaná na lůžko a neschopná jakéhokoliv pohybu. Když ještě nemoc postupovala pomalu tak jsem zvládala aspoň základní lidské potřeby, a to zajít si na záchod, umýt se a najíst se. Trvalo to asi osm měsíců co jsem to tak zvládala. Potom to mělo náhlý spád a já dopadla takhle, schopná pouze mluvit. Z mé tehdejší krásy nezbylo nic, jen kosti obalené kůží. Každý den mi ošetřovatelka říkala, že vypadám den ode dne líp a líp, ale mě stačilo podívat se na matku a věděla jsem, že líp už nikdy nebude. Kdysi jsem měla hodně přátel, ve škole jsem byla oblíbená jak u spolužáků, tak u učitelů a věnovala jsem se mnoha sportům. Ale vše se změnilo. Máma za mnou chodila skoro každý den s tím, že mi kamarádi volali nebo se stavili, doufajíc v to že by si se mnou  promluví a uvidí mě, ale já je pokaždé odmítla. Nechtěla jsem, aby tu Emily, kterou znávali plnou úsměvů a humoru, viděli takhle, zlomenou jako tu větev. Když za mnou matka přišla i tohle ráno byla jsem rozhodnutá jim opět dát košem, ale tentokrát nepřišla sama. Hned, když vešli do mého pokoje jsem je poznala. Byla tam Rachel a Amber , tehdy moje nejlepší kamarádky, a Cody, který mi byl už odmala jako bratrem. Když jsem je viděla vejít, chtělo se mi jásat,brečet  a vynadat jim, co si o sobě myslí , když vejdou do cizího pokoje bez pozvání. Ale nakonec jsem se přinutila jen na tupý úsměv, doprovázený slzami zoufalství se špetkou štěstí. Když mě uviděli, myslela jsem že je smích z pohledu na mě přejde, ale oni tam jen tak stáli a usmívali se. Když to máma viděla,  pomalu se vykradla z pokoje a zavřela za námi dveře.  Když jsem se zmohla slova řekla jsem jim ať se posadí. Chvíli jsme tam seděli mlčky, tedy seděli a leželi, s ohledem na mě. Po chvíli se mě Rachel začala vyptávat jak se mám a jak se mi daří a já vykládala, neskrývajíc odpor k sobě samé a mému nynějšímu životu.Přesto mi ta upřímná Rachel říkala, že nevypadám zase tak hrozně a to už jsme se museli všichni smát.Cody vyprávěl jak se mu daří ve fotbalovém klubu a Amber zase o tom, jak se stala kapitánkou roztleskávaček. Všichni měli to, o co v životě usilovali a já byla šťastná, doopravdy šťastná  kvůli nim. Povídali jsme si až do pozdějšího odpoledne,  kdy už museli jít. Jakmile odešli už jsem se necítila tak prázdná jako předtím.

Dalšího dne ke mně do pokoje přišla máma se vzkazem od Rachel, Amber a Codyho, ať se držím a že jsem stále ta stará dobrá Emily, ať jsou okolnosti jaké jsou, a že jakmile budou moct, tak se znovu staví. Od té doby jsem se těšila na každou jejich návštěvu. Ulevilo se mi, že ať se stane co chce,  vždy tu bude někdo, kdo bude sdílet mé strasti a radosti se mnou, ať rodina či přátelé.