Jiná babička

Jmenuji se Dalibor a mám 11 let. Maminku a tatínka bohužel nemám, protože měli autonehodu, a tak bydlím se svou babičkou, která se o mě dobře stará. Občas si připadám hrozně sám, protože nemám žádné sourozence a moc kamarádů také nemám, až na mou kamarádku Alenku, která mi vždy špatnou náladu vylepší. S Alenou jsem často, bydlí totiž přes ulici v bytě se svými rodiči. Většinou si spolu hráváme venku s jejím malým pejskem Azorem nebo jdeme na hřiště, které je nedaleko naší ulice. Také jeden víkend v měsíci pečeme koláčky, které pak prodáváme, abychom si také něco přivydělali. Alenku mám hrozně rád, protože si velmi rozumíme a kdybych ji neměl nebo bydlela někde jinde, nevím, s kým bych si povídal. Vím, že se jí můžu svěřit a povědět jí, co mě trápí.

Když jsem jednoho dne přišel domů ze školy, všiml jsem si, že babičce není moc dobře a po chvíli spadla na zem a omdlela. Ze školy jsem si zapamatoval, že když se něco takového stane, máme zavolat na číslo 155. Rychle jsem zavolal z babiččina telefonu na tohle číslo, protože já svůj mobil nemám. Pak odvezli babičku do nemocnice. Běžel jsem to říct Aleně a pak jsme jeli spolu s jejími rodiči za babičkou. Paní doktorka chtěla mluvit s rodiči Aleny, zaslechl jsem pouze, že je to velmi vážné a babička bude muset jít na operaci, která je velmi nákladná. Byl jsem z toho velmi smutný a bál jsem se, abych nepřišel o babičku tak jako o rodiče, a navíc musíme nějak uhradit operaci babičky a tolik peněz nemáme. Když jsme šli další den s Alenou prodávat koláčky, rozdělili jsme se, abychom obešli všechny rychleji. Šel jsem k paní Novotné, to je starší paní, která žije sama. Zaklepal jsem a čekal, až někdo dojde ke dveřím. Po chvíli mi paní Novotná otevřela a pozvala mě dál. Na jídelním stole jsem si všiml položených peněz a v pomyšlení na babičku jsem ty peníze rychle strčil do kapsy, zatímco šla paní Novotná do kuchyně. Pak jsem jí předal balíček s koláčky a šel jsem za Alenou. Nic jsem jí neřekl a tvářil jsem se přirozeně. Její rodiče mi nabídli, abych šel k nim a nebyl doma sám. Nejdříve jsem šel domů a schoval jsem peníze pod mou postel, pak jsem si sbalil pyžamo a šel jsem k Aleně. Když jsme už usínali, přemýšlel jsem o tom, co jsem paní Novotné způsobil a že je ze mne teď zloděj. Moje svědomí mi nedovolilo mlčet, a tak jsem probudil Alenu a řekl jsem jí, co jsem provedl. Alena řekla, abychom počkali do rána a pak něco vymyslíme. To mě trochu uklidnilo.

Další den jsme se s Alenou dohodli, že to povíme jejim rodičům. Ti se velmi zarazili a řekli, že je to vážná věc, která se musí řešit. Proto jsem další den nešel do školy, abych napravil, co jsem způsobil. Rodiče Aleny mi řekli, že nějakou částkou na operaci mé babičky přispějou a ten zbytek se nějak dořeší. Musel jsem ale zajít za paní Novotnou, peníze jí vrátit a omluvit se. Tak jsem učinil a vše jsem jí vysvětlil, proč jsem to vlastně udělal. Paní Novotná se na mne nejdříve zlobila a řekla mi, abych takové věci už nikdy nedělal a přemýšlel nad jiným způsobem, jak takovou situaci vyřešit. Například zahájit sbírku, která by mohla babičce pomoct. To jsem uznal za velmi dobrý nápad a navrhl jsem ho rodičům Aleny. Ti s návrhem souhlasili a pomohli mi sbírku uskutečnit. Následovně jsme měli dost peněz, a tak se mohla operace provést.

Jsem nesmírně rád, že mám tak dobou kamarádku a všechny, kteří mi pomohli vyřešit tuhle situaci a pomoct babičce. Uvědomil jsem si, že nejsem na tomhle světě tak úplně sám a je mezi námi ještě mnoho dobrých lidí, kteří nejsou lhostejní k osudu druhých.