Jmenuju se Artur

„Ahoj, jmenuju se Artur a můj psycholog říká, že jsem introvert.“ Řekl sedmiletý chlapec při seznamovací hře, když nastoupil do školy. Najednou zazvonilo na svačinovou přestávku a malý Artur si vytáhnul z tašky jablko, když v tom přiběhl jeho spolužák a jablko mu sebral. Artur nic nepověděl, neboť se bál, že mu Bohdan, jeho spolužák, ublíží a raději mu jablko přenechal. Když přišel domů maminka se ho vyptávala, jak bylo ve škole, ale Artur neřekl nic a šel si hrát do pokojíku. Další den ve škole se to opakovalo a vlastně i dalších pár dní. Artur už to nevydržel a vykřikl: „Nemáš vlastní svačinu!?“ Bohdan si ho nevšímal a spokojeně polykal Arturovo jídlo. Po škole si ale na Artura počkal, zmlátil ho a vynadal mu. Vylekaný Artur schoulený do klubíčka ležel na trávníku a plakal. Když si ho všimla jeho třídní učitelka, okamžitě zavolala jeho rodičům, kteří si ho odvezli domů. Další den Artur do školy nešel, místo toho proseděl celý den u psychologa. Když se vrátil domů, lehl si do postele a zdřímnul si, ale jeho spánek netrval dlouho, neboť slyšel podivuhodné zvuky vycházející z šatní skříně. Malý zvědavý chlapec skříň otevřel a uviděl tam přibližně stejně starého plačícího kluka. „Co děláš v mé skříní?“ opatrně se ho zeptal. „Poslali mě tady.“ odpověděl. Artur se bál, že ho ještě více rozhodí, tak už se ho na to nevyptával, ale bylo mu ho bylo líto, tak si začali povídat. „Jak se jmenuješ?“ řekl Artur. „David“ odvětil mu. „A kde máš rodiče?“ „Nemám rodiče, jsem z dětského domova.“ Takhle si povídali celou noc, dokud oba neusli. Ráno šel pozdravit maminku a představit jí jeho nového kamaráda. Maminka ale nikoho neviděla. Když Artur odešel do školy, všechno řekla otci a jeli spolu za psychologem, kterého prosili o pomoc. Ten jim řekl, že si asi Artur vytvořil imaginárního kamaráda, s kterým si nebude připadat tak sám a pomůže mu vypořádat se s jeho problémy. Rodiče si toho nevšímali a dělali, jako by byl skutečný, protože si mysleli, že je to tak lepší. Jako by ta noc byla kouzelná, v tento den Artura ve škole nikdo nešikanoval. Možná to bylo Davidem a možná proto, že spolužákům třídní učitelka promluvila do duše.  A tak se z Artura a Davida stali nejlepší kamarádi a prožili spolu krásné dětství.

Teď už je Arturovi skoro 25 let a žije s Davidem v bytě, dokonce už ani nenavštěvuje psychologa. Nikdo neřeší, že má vymyšleného kamaráda, někdy dělají, že s ním mluví, jen aby potěšili Artura. Je tady jen jeden problém, že Artur není schopný si najít práci a nájem za něho pořád platí rodiče. Jednoho dne to dojde i Arturovi a s Davidem zajdou na úřad práce, tam pro něho ale nic nemají. Artur se nevzdává a hledá dál. Pokouší se o to několik měsíců, ale pořád se to nedaří. Když si leží u televize, David prohodí „Když nám ty peníze nedovolí vydělat, tak si je prostě vezmeme.“ „Z toho by byl velký průšvih.“ odpoví. Ale nic mu nezabrání v tom, aby o tom přemýšlel, vždyť rodiče tady nebudou věčně a nebylo by špatné mít nějakou zálohu. Další den se ptá Davida, jak by to chtěl provést. „Úplně jednoduše, známe přece Bohdana, známého překupníka zbraní, on nám jednu určitě prodá i bez povolení. A pak, večer, půjdeme do banky. Domluvili si schůzku s Bohdanem, který jim opravdu zbraň prodal. Domluvili se, že ji u sebe bude mít Artur. Počkali do rána a pak plánovali celou akci. Večer kolem desáté hodiny se rozhodli vyrazit. Dopředu si zjistili od Bohdanového známého kód od dveří a vtrhli dovnitř, zneškodnili kamery a vydali se k trezoru. Bylo tam, ale něco, co nečekali. Ano, byl tam velký vycvičený pitbul, který měl na obojku čip a když začal štěkat, spustila se mikro kamera s alarmem. Ten však tvrdě spal. Opatrně a pomalu se vkrádali dovnitř. Všechno naházeli do velké sportovní tašky. Samým štěstím nahlas vykřikli, to ale neměli dělat, probudili zuřivého pitbula s čipem. Zapnul se alarm a uvěznil je tam, dokud nepřijela policie. Snažili se nějak dostat ven. Potom si Artur všimnul malého okénka nahoře, kterým by se mohli jeden z nich protáhnout. „Hele tam nahoře je okno tak uteč, já to vezmu na sebe.“  David ale řekl: „Ne, teď jsme v tom namočení oba.“ Když policie dorazila, viděla jednoho stojícího muže s penězma. Tak pane půjdete pěkně s námi na stanici. „Vidíš chtějí jenom mě tak uteč!“ otočil se a křičel. „Neuteču, už jsem ti jednou řek,l že jsme v tom společně a já tě v nouzi neopustím, tak vytáhni tu zbraň“ Policisté se na něho zmateně podívali a jeden z nich řekl: „Co to tady na nás hraješ? Je tady snad ještě někdo? Pes zaznamenal jenom tebe.“ Artur vytáhnul zbraň a chtěl vystřelit, jenže zbraň nefungovala. „Opravdu chceš střílet z repliky?“ řekl jeden z policistů. Arturovi došlo, že to Bohdan udělal naschvál, že k němu pořád cítil zášť. David s ním zůstal a už celou cestu nepromluvili.

Za dva dny měl proběhnout soud. Mezitím ho navštívili rodiče. „Musíme ti říct pravdu synu. Žádný David neexistuje.“ A pověděli mu celou pravdu. Artur tomu nechtěl uvěřit a zhroutil se. Soud byl odložen, Artur totiž dočista ztratil řeč a byl jako živá mrtvola. Byl poslán do psychické léčebny a jakmile by se jeho stav zlepšil měl proběhnout soud. Chodil na různá sezení, ale nic nepomáhalo. Bylo to v něm, sám se z toho musel vzpamatovat. Jeho matka z toho byla cela nervózní. „To my jsme mu začali lhát, to my jsme mu to měli vyvrátit hned na začátku.“ Prohlásila.  Brzo to pochopil. To proto se na něho ti policisté i pracovníci úřadu a prostě všichni tak dívali. Když si to konečně uvědomil, David dočista zmizel.  „Někdy si myslíte, že jste v tom spolu, ale ve skutečnosti jste v tom sami.“  říkal na schůzích a brzo proběhl soud. Dostal 2,5 roku odnětí svobody. David už se mu nikdy nezjevil. Možná jen ve vzpomínkách

Dva a půl roku uplynulo jako voda. Artur byl propuštěn. Odstěhoval se z bytu a začal bydlet zase u rodičů, kteří na něho měli dávat pozor. Brzo na to si našel práci jako skladník. A jak už to tak bývá, brzo se zamiloval. Později se dali dohromady, začali spolu bydlet a za čas byla svatba. A teď spolu vychovávají jejich pětiměsíčního syna jménem David.