Jsme v tom společně

Stojím na autobusové zastávce v Třinci. V městě, kde jsem spokojeně vyrůstala, kde mi nikdy nic nechybělo, kde jsem si našla spoustu přátel. Není to příliš velké město. Neoplývá starobylým centrem. Hustota polétavého prachu v ovzduší věčně překračuje limity. Nicméně je obklopeno malebnou krajinou Beskyd, kde už je vzduch čistý a nebe blankytně modré.

Dnes je však mimořádně chladno. Mráz mě štípe do tváří, z nebe se snášejí sněhobílé vločky, každá je jiná a zároveň jsou si hodně podobné. Je to jako s lidmi. Odlišně vypadáme i smýšlíme. Podle životních příběhů různých osob by se dalo napsat nespočet knih a scénářů. A přece jsme si docela podobní. Člověk se od zvířat liší tím, že se dorozumívá tisíci slovy, používá nástroje a má kulturu, kterou předává dál svým potomkům.  Jako malé děti se učíme první slůvka a krůčky, pak ve škole číst a psát, respektovat ostatní. Utváříme si přátelství. Chceme něčeho dosáhnout, v něčem vyniknout. Někdy si však říkám, jestli kvůli tomu nezapomínáme na ostatní kolem sebe.

Autobus má nejspíš zpoždění. Zastávka už je plná lidí – malých, vysokých, usmívajících se, tvářících se nevrle, mužů, žen a dětí různého věku. Začíná se utvářet řada a konečně přijíždí autobus. Pár malých kluků se předhání o to, kdo nastoupí dřív. Starší je pozorují nechápavými pohledy. Jakoby dětství bylo vzdálené několik set let.  Vozidlo už je připraveno k odjezdu, ale na poslední chvíli dobíhá paní s nákupní taškou v ruce. Někteří cestující se tváří nevraživě, jiní si nevšímají. ,,Už aby ten autobus jel,‘‘ rozléhá se šepot autobusem. ,,Blondýna blbá, kvůli ní nestihnu práci.‘‘ Jako by právě ona mohla za dvacetiminutové zpoždění, následkem sněhové kalamity.  Je mi té paní líto. V tomto autobuse jede společně asi třicet osob. Jsme si tak blízko a přitom tak daleko.

Vystupuji. Hlavou mi probíhá mnoho otázek. Proč si vybíjíme svou zlost na ostatních, kteří za nic nemohou? Proč se to nenávistnými komentáři na internetu v poslední době jen hemží? Proč hodnotíme lidi kolem sebe stejně jako věci? Proč se na sebe neustále mračíme? Kdy jste se naposledy usmáli na naprosto neznámého člověka a kdy se někdo usmál na vás? Kdybychom se všichni nad těmito otázkami zamysleli, mohli bychom tyto věci společně obrátit k lepšímu. Stačí začít u sebe, třeba jen pouhým úsměvem můžeme někomu pomoci.

 

 

Lucie Válková