Křížem krážem po Evropě

Kdybych se zeptal stovky lidí, co pro ně znamená svoboda, dostanu sto různých odpovědí a věřím… ,,V tomhle vřískotu se nedá soustředit, dopíší to později.“ Přes zvuk vlaku brzdícího ve vysoké rychlosti jsem nebyl schopný nic normálního vymyslet, tak jsem uložil svou práci a zaklapl notebook.

,,Le terminus est Paris, bienvenue’!‘ Ozvalo se z reproduktoru umístěného nad moji hlavou. S námahou jsem se zvedl ze sedadla, otevřel okénko a vykoukl ven. První co jsem zahlédl byla kovová konstrukce co se v dálce jevila ani ne z poloviny tak velká jak ji znám. ,,La tour Eiffel“ vyhrkl jsem aniž bych si to uvědomil a sám sobě jsem se musel zasmát protože moje francouzština nezní zrovna nejlépe. Zaklapl jsem okénko, namotal si okolo krku šálu a přes ni nasadil slušivý kabát. Málem bych zapomněl na baret, to se tu přece nosí. Vyběhl jsem z kupé a přemýšlel jsem kam se vydat nejdříve. Možnosti jsem mel několik, pařížský Louvre, Eiffelova věž, nebo procházka po historické častí města. Nakonec, jsem se ale poslech svůj hlad a vyrazil jsem na lov jedné z tradičních francouzských pochoutek… ,,obložená bageta.“

O chvíli později jsem si už pochodoval po Paříži a spokojeně přežvykoval bagetu. Zrovna jsem obdivoval šťavnaté  hovězí kousky, aniž bych si uvědomil, že procházím po Charles de Gaulle. Nejznámějším náměstí v celé Paříži, na kterém se každoročně pořádá Pařížský maraton a uprostřed kterého se nachází dominantní Vítězný oblouk.

Pokračoval jsem dál skrz úzké uličky, které byly doslova přeplněné lidmi. Po stranách se nacházely nejrůznější obchody a menší krámky, které jsou ohromným lákadlem pro turisty a doslova svádějí k tomu, aby do nich člověk alespoň nahlédl. Není se proto čemu divit, že když člověk na moment zavře oči a zaposlouchá se, připadá si jako na nějaké asijské  tržnici a ne v Paříži. Prohlížel jsem si skupinky Asiatů nakukujících do výlohy parfumérie, ruský pár, který si zrovna koupil láhev Calvadosu v krámku s lihovinami hned vedle i polskou rodinku, vybavenou křupavými croissanty.

Po procházce okolo katedrály Notre Dame jsem konečně dorazil na místo, kam jsem měl původně namířeno. Přímo přede mnou se tyčila dvacet metrů vysoká a třicet pět metrů široká skleněná pyramida, která představuje hlavní vchod do jednoho z největších muzeí na světe. Protože bylo něco málo po poledni a na prohlídku celého muzea bych potřeboval nejméně celý den, nijak zvlášť jsem ji neobdivoval a rovnou si šel stoupnout do obří fronty na vstupenku. O dlouhou hodinku a půl později jsem se konečně dostal na řadu, zaplatil za vstup a šel se naplno věnovat umění.

Musím říct, že i na mě toho bylo dost. Dopadl jsem na postel v hotelovém pokoji a snažil se nemyslet na rozbolavěné nohy z toho, jak jsem zbytek dne strávil pobíháním po palácovém komplexu Palais du Louvre a snažil se prohlédnout co nejvíce exponátů, i když jsem věděl, že tento závod s časem mám předem prohraný. Množství uměleckých děl, které jsem ten den viděl je nepopsatelné. Od egyptských starožitností až po námořnictví a etnografii a jako bonus, nejslavnější portrét všech dob – Gioconda  – Mona Lisa. Po tom, co mi správce oddělení Staré antiky oznámil, že za pár minut se zavírá a měl bych se dát na odchod, pomalu jsem se odebral k východu. Původně v mém plánu bylo projít se k večeru po městě a najít si nějaký pěkný hotel kde bych mohl strávit noc, ale nato jsem byl až moc unavený. Proto jsem si odchytl první taxi co zrovna projíždělo kolem a nechal jsem se dovézt k nejbližšímu hotelu- s tou nejpohodlnější postelí na světě.

S námahou jsem otevřel zalepené oči a rozhlédl se kolem. To co jsme hledal leželo na menším stolku vedle dveří a ukazovalo 11:34 .

,,Perfektní, akorát na oběd.“  Dal jsem si rychlou sprchu, oblékl se a vyrazil.

Z dálky vypadala impozantně, ale stát přímo pod ní je úplně jiný zážitek.   Pořádně jsem si ji prohlédl a vyrazil k jedné ze tří noh, ve které jezdí výtah, protože pěšky se mi opravdu nechtělo.

Netrvalo to dlouho a byl jsem ve druhém patře, ve kterém se nachází známá restaurace Le Jules Verne a přesně tam jsem měl namířeno.

Po vynikajícím obědě mě už čekala jen jedna cesta a byl jsem moc rád ,že tam jezdí výtah…

Opíral jsem se o zábradlí a díval se na rozpínající se plochu přede mnou. Ve své hlavě jsem se potichu loučil s městem a věděl, že se sem ještě někdy vrátím. Už jsem se pomalu otáčel k odchodu, když zrovna zafoukal vítr a shodil mi baret z hlavy. Chvíli jsem ho sledoval jak padá, pak jsem se jen pousmál a odkráčel pryč.

,,Lístek mám, doklady mám, peněženku doufám taky, můžeme vyrazit.“Bručel jsem si sám pro sebe, když jsem si ukládal batoh do zavazadlového prostoru a myšlenkami se prohraboval zážitky z uplynulých dní. Sotva jsem se usadil, tak se mnou celé kupe trhlo za rozvrzaného zvuku rozjíždějícího se rychlíku. ,,Au revoir “, neodpustil jsem si a těšil se na to ,až zítra navštívím jeden z typických amsterdamských Coffee shopů.

Autor: Jakub Minář, do 22 let

SŠTE Brno, Olomoucká 61, 627 00 Brno, kraj Jihomoravský