Motýlí křídla

Nádherné ráno. Jasná obloha, šumění moře. Teplé a vlhké podnebí. Šustící zelené palmy, teplý bílý písek a klidné azurově modré moře. Nad pláži si poletuje motýl. Pod menší palmou dříme muž. Motýl dosedá na mohutný palec mužovy nohy. Muž pohne nohou a motýl leknutím zatřepotá křídly a odletí. Jemné polechtání stačí k probuzení muže.

Muž zvedá hlavu a v tu ránu se začíná zvedat hladina moře. Muž tuší, co se blíží. Svolá celou vesnici a dává pokyn k evakuaci. Už to jednou zažil. Před mnoha lety. Tsunami. Zkáza pro celou vesnici. Prostě začnou všichni znovu. Od nuly. Jeden musí pomoct druhému. Jinak nemají šanci. Ještěže je solidarita. Pomohla jim minule, pomůže i dnes. Společně všichni nasedají do aut a odjíždějí směrem do vnitrozemí. Pár věcí stihnou vzít s sebou. Hlavně vzpomínky. Ty jim nikdo nevezme. Odjíždějí do nejbližšího města, kde budou hledat nové zázemí. Novou práci. Nový život. Restart.

Původní obyvatelé malé vesnice uprostřed ostrova v Tichém oceánu si museli navyknout na život ve městě. Ne v evropském. V tichomořském. Spíše ve větší vesnici. „Motýlí muž“ začal pracovat v továrně na kancelářské potřeby. Vyráběl tužky. Z malé mzdy musí živit početnou rodinu. Tužky z místní továrny se exportují až do vzdálené a cizí Evropy. Včetně České republiky, kterou v továrně nikdo nezná. Nikdo o ni neslyšel. Ani „Motýlí muž“ nemá tušení, co to vlastně je, jak to vypadá. Nakládá pouze tužky do beden, bedny do kamionu. Při nakládání kamiónu, ale nezkušený „Motýlí muž“ nezabezpečil tužky v bedně, a tak během jízdy létali ze strany na stranu. Kamion, pak letadlo a opět kamion. A zásilka se ocitla až v té neznámé České republice. Zvláštní. Tolik kilometrů. Zeptejte se, co mají tato dvě společenství společné?

Jednoho běžného dne ráno jsem se v té cizí a neznámé České republice vzbudila a jako obvykle se připravovala na odchod do školy. Aniž bych znala nějaký Tichomořský ostrov. Aniž bych přemýšlela nad životem v Tichomoří, nad tsunami. Stejně jako „Motýlí muž“ nemám tušení o jiném životě v pro mě cizí zemi, v neznámém místě.

První hodinu ve škole jsem si všimla, že moje pentelka je prázdná a já nemám čím rýsovat. Běžím tedy do bufetu a žmoulám stovku v ruce. Paní prodavačka mi nabízí pouze tužky. Obyčejné tužky. Skoro jsem zapomněla, že se s nimi dá rýsovat. Paní prodavačka mi předá dvě tužky. Běžím zpátky do třídy a pokouším se tužky ostrouhat. Marně. Tužka se láme. Nechápu proč. Prostě tuha je úplně rozbitá. Jako by několikrát spadla na zem… Začala hodina matematiky a nebyl čas řešit tužku. Paní učitelka mi řekla, že má stejný problém. Asi k nám do školního bufetu přivezli nějakou vadnou várku… Matikářka je na mě hodná. Je mi dovoleno rýsovat perem.

Odpoledne paní učitelka odchází domů. Fouká silný vítr. Z tašky se vznáší poryvem větru moje písemka a padá do kaluže. Učitelka ji rychle zvedá, aby se moje grafy nerozpily. V ten okamžik kolem ale běží mladší žáci a poráží učitelku na zem. Kdyby byl jeden, nic by se nestalo. Ale oni jsou tři. Tři kamarádi, jako od Remarqua. Ale trochu v jiném příběhu. Komplikovaná zlomenina nohy. Měsíc doma se zlomenou nohou a pak rehabilitace. A rekonvalescence. Postupně ji léčí několik lékařů, nespočet zdravotních sester. Neuvěřitelné, kolik lidí dokáže zaměstnat jedna zlomenina. Ředitel školy narychlo sjednává záskok, staršího učitele v důchodu. Ten narychlo ruší hlídání své vnučky.

Manžel paní učitelky se stará. Vozí ji autem na vyšetření, rehabilitace. Zavírá na pár dnů svůj velkoobchod s kancelářskými potřebami. Zaměstnanci dostávají mimořádné volno. Manžel ruší objednávky papíru, kancelářských spon, propisek. Ruší objednávku exotických tužek odněkud z daleké ciziny. Chystá se na pár dní vypnout. Chystá se s manželkou vyrazit na ozdravný pobyt, aby doléčila svoji komplikovanou zlomeninu. Pojedou někam na ostrov v Tichém oceánu…

Nádherné ráno. Jasná obloha, šumění moře. Teplé a vlhké podnebí. Šustící zelené palmy, teplý bílý písek a klidné azurově modré moře. Nad pláži si poletuje motýl. Pod menší palmou žena s nohou v ortéze. Tu motýl dosedá na pro něj zajímavý povrch na její noze a zatřepotá křídly. Žena se probouzí a přes sluneční brýle zkontroluje situaci. Sluníčko ji zahřívá a noha je už skoro jako dříve. Žena očima zkontroluje motýla. Je krásný. Barevný. Klidný. Motýl odpočívá. Žena odpočívá.

Já přemýšlím, jak vše spolu souvisí. Jak jeden malý motýl dokáže způsobit tolik následných reakcí a ovlivnit tolik lidí. Jsme v tom společně. Koho asi ovlivním já? A čím? Kdy? Proč? Třeba i Tebe, čtenáři. Čteš můj příběh. A místo toho jsi mohl dělat úplně jiné věci. A ovlivnit další osudy. Život je jedna velká souhra náhod. Jsme v tom opravdu společně.

 

Kateřina Balcarová