Píseň namrzlých kolejí

Melodická hudba namrzlých kolejí hladí mou polorozpadlou duši. S pocitem vnitřního prázdna sleduji jemné sněhové vločky dopadající na neumyté okno. A přemýšlím. Už vlastně ani nevím, jak zněla ta původní otázka, která mě tak rozhodila. Ale na tom teď nezáleží. Bolest. Obrovská bolest. Moje identita se rozpadá na tisíc nesouvislých střípků, které se marně snaží najít společného jmenovatele. Jen kvůli tomu pocitu. Kvůli pocitu, že někam patřím. Kvůli pocitu, že moje činy dávají smysl. Kvůli pocitu, že jsem dobrý člověk. Ne-jsi. Ne-jsi. Ne-jsi. Harmonicky mě uzemňuje kolébání vlaku.

Kdo? Proč? Jak? Dává to vůbec smysl? Ta snaha podívat se na to ze všech úhlů a najít řešení. Jen proto, že nechci slyšet pravdu. Pomalu mě to zabíjí. Plíživě, ale jistě to porcuje moje srdce a vysmívá se to mému bytí. Pravidla. Tradice. Zažité zvyky. Očekávání. A otázky. Hloupé otázky. Na co se to vlastně ptáme? A proč se ptáme? Kolik děl napsal Moliére? Ve kterém roce se narodil Čapek? K čemu je fotosyntéza? Otázky. Odpovědi. A marná snaha najít v tom nějaký smysl. Nikdo se neptá: Co je vlastně láska? Kde končí naše hranice? Co je svoboda a co je útěk před zodpovědností? Kolik váží něha? Kam kráčíme? Možná je to tak proto, že si každý myslí, jak moc jsou tyto otázky hloupé. Ale ony nejsou. Záleží na odpovědích. Vzpomínky. Šedé obrazy dožadující se pozornosti.

Jdu temnou ulicí. Je námraza, ale jdu rychle. Jen se nedívej jeho směrem. Jen se nedívej jeho směrem. Klopýtnu. Padám. Moje noha. Moje noha. Moje noha! Kvůli té bolesti ani nestihnu zakřičet. Pokouším se vstát, ale noha jen bezvládně visí, neschopna pohybu. Všichni kolemjdoucí dělají to, co já před dvaceti vteřinami. Hlavně se nedívej jejím směrem. Hlavně se nedívej jejím směrem. Už chci někoho oslovit, když vtom se přede mnou objeví ON.

„Jste v pořádku?“ zeptá se starostlivě a okamžitě mi nabídne rámě. ON. Ten zarostlý bezdomovec s čepicí na drobné.

„Mockrát děkuju,“ koktám a snažím se nějak vzpamatovat z nastalé situace.

„Takhle to asi nepůjde. Bude to chtít sanitku,“ řekne, když spatří grimasu v mém obličeji. Bez obav mu podávám mobil.

„155,“ šeptám skrze namodralé rty.

Pak ztrácím vědomí.

Když se na druhý den probouzím v nemocnici, nic nechybí. Kromě toho muže. Muže, který mě zachránil. Muže, kterého už asi nikdy nespatřím. Muže, jenž změnil můj život.

 

Od této události uběhly už dva roky. Uvědomění si, co vlastně znamenala, mi trvalo asi 730 dní. A stačila k tomu cesta vlakem a ta několikavteřinová vzpomínka. Pozoruji spolucestující v přetopeném vagóně. Několik zamračených žen sledujících Ladovskou zimu za oknem. Jeden pán, který si čte včerejší noviny. A nějaká školačka, která se snaží zapamatovat si nesmyslné věty. Všichni bez úsměvu. Jako by na tomhle světě nebylo dost důvodů k radosti. Ale já se taky neusmívala. Cítila jsem se oklamaná životem. Podvedená světem. Taky jsem přesně tímhle způsobem sledovala zamrzlou krajinu za oknem. Ve skutečnosti jsem se ale dívala někam do prázdna a bez naděje přemítala o tom, jestli můj život někdy bude lepší.

Ty věčné otázky. Můžu to udělat? Co když to nezvládnu? Co si o mě pomyslí ostatní? A pak jsem stejně nezískala odpovědi. Vzdávání se před bitvou taky bolí, ale myslela jsem, že méně než prohra. Velmi jsem se mýlila. Chtěla jsem mluvit s lidmi, pomoct jim a přestat zraňovat jejich city, ale bylo to jako kruh. Moje nespokojenost způsobovala jejich. A jejich zase mojí. Do nekonečna.

Moje mysl protkaná předsudky, které bůhvíkde posbírala cestou, si odmítala připustit, že chyba není vně ale uvnitř. Stále hledala nějakou pomůcku, podle které by mohla sama sebe označit jako dobrou a ty ostatní jako špatné, jenom aby si nemusela přiznat svou vlastní chybu. Až v téhle chvíli se ty dvě samostatné myšlenky spojily v jednu a všechno začalo dávat smysl. Přestat soudit – svítilo na mě z podvědomí jako z nějakého neonu. Pár vteřin jsem se tu myšlenku snažila uchopit a zpracovat ji úplně. Všichni jsme si rovni.

Kolébání vlaku teď nebylo dravé, neosobní a zavrhující. Úplně se změnilo. Hladilo mou duši a uklidňovalo mé rychle bijící srdce. Ve skutečnosti se ale nezměnilo ono, jenom můj způsob vnímání. Otázky jako by mě přestaly zajímat. Hudba mi pošeptala, že odpovědi můžeme nalézt pouze uvnitř… i když nám k tomu může dopomoci vnější svět. Vystoupila jsem z vlaku a poprvé v životě vnímala to milující ticho. A když jsem spatřila starou paní, která měla asi problém s kolenem, beze strachu jsem k ní přistoupila a zeptala se: „Můžu vám nějak pomoct?“

Odpověděla mi s úsměvem na tváři.

Vypadá to jako dokonalý konec. Vysvětlení, že spolupráce je o ochotě pomáhat, že se stačí zajímat o druhé a být k nim laskavý… ale ve skutečnosti byl tohle pouze začátek.

„Mockrát vám děkuju, jste tak hrozně hodná,“ usmívala se paní se slzami v očích.

„Ale ne… tohle by udělal každý,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Věřte mi, že neudělal. Je ve vás něco výjimečného. Nesejděte ze své cesty,“ upřeně mi hleděla do očí, aby podtrhla, jak moc vážně svá slova myslí.

„Děkuju vám, mějte se hezky,“ rozloučila jsem se.

„Na shledanou, děvenko…“

Laskavost. Obchod s laskavostí. Touha po potvrzení. Po tom, aby někdo řekl, jak jsem úžasná. Proč? Když láska není uvnitř, lidé ji hledají venku. A na konci toho hledání je bolest. Bolest, která si obléká hezké šaty, aby navenek ukryla svou poraněnou tvář. Až jednou sama zapomene, že něco vlastně předstírala…

Doma poslepu vytahuji knihu z poličky. Náhodný výběr. Otevírám ji na náhodné straně. „Chceš-li změnit svět, začni sám u sebe“. Jako by se zastavil čas. Všechny ty otázky byly tak zbytečné. Přemýšlení je náhrada za vědění. Když víme, přestáváme přemýšlet.

Vím. Nechci žít pro obecenstvo. Chci být sama sebou. Sice ještě nevím, co to znamená, ale brzy to zjistím. A až to zjistí každý člověk na téhle planetě, nebude nutné ostatním navrhovat, abychom spolupracovali. Budeme to chtít sami.

 

 

Eva Mencnerová