Pomoc z dálky

 

     19. 3. Pondělí (02:47)- Zase nemůžu usnout, a to mám jít do školy. Bojím se tam jít. Učitelé se na mě pořád dívají s odporem a nejhorší je, když usnu. Už tak jsem tak blbá, že se nesoustředím ani na učení, a ještě zaspím hodinu. Nejvíce se ale pořád bojím dvojčat Kristíny a Nikolase a jejich party. Pořád mi nadávají a mlátí mě. „ Huso! Krávo! Špejle!“ proč to po mně křičí, když sama vím jaká jsem hrozná? Zase jsem prosila mámu, aby mě přepsala na jinou školu. Znova se jí v obličeji objevil ten výraz plný zklamání, jako když jí psychiatr oznámil, že trpím depresemi. Potom se mnou celý víkend nemluvila. Chtěla bych vědět, co by mi na to řekl táta. Možná by mi pomohl, nebo by si taky myslel jak hrozné jsem zklamání. To by si myslel. Nejsem schopná brát ani ta antidepresiva, za které máma utrácí tolik peněz. Jsem hrozná dcera.

(07:24)- Právě se nacházím v autobuse. Usnula jsem chvíli po tom, co jsem zavřela deník. Teď musím něco dělat, abych neusnula a neprojela zastávku jako minule…

(07:46)- Hned co jsem přišla do třídy, jsem si zalezla do zadní lavice u okna. Cítím se tu chráněná před okolním světem, kde jsem jako ztracená v čase. První hodinu máme na supl tu učitelku občanky, Krauovou. Zase bude mít ty svoje strašně pozitivní řeči a bude je do mě hustit. „ Musíš se na všechno dívat z té lepší stránky, Eliško…“ a tak dále. A kde ty lepší stránky hledat, když žádné nejsou?

(13:12)- Právě probíhá poslední dvojhodinovka těláku. Jsem schovaná v takové té boční místnůstce, co má každá školní tělocvična na žíněnky. Ve čtvrtek se se mnou učitelka domluvila, že tady budu přečkávat hodiny. Asi už jí mě začalo být líto, když na mě pořád „omylem“ padaly míče. V angličtině nám dneska učitel oznámil, že si od příštího pondělí budeme dopisovat s našimi vrstevníky ze zahraničí. Výjimečně jsem reagovala podobně jako zbytek třídy. Už se opravdu těším, jak budu svou existencí otravovat další život.

(16:32)- Po tělocviku si mě odchytli Kristýna a Nikolas s jejich partou. Zase mě zmlátili

a ukradli mi peníze na zaplacení výletu do divadla. Nemůžu pochopit, nač jim to je, že mlátí nejen mě, ale i další mladší děti z ostatních tříd a okrádají je. Zrovna v jejich partě má každý rodiče s dobrým zaměstnáním. Už jsme se to několikrát snažili říct učitelům, aby začali něco dělat. Pokaždé to dopadlo neúspěšně a vše se jen zhoršilo.

21. 3. Středa (8:56)- Dneska jsem měla jít se školou do divadla, ale skončila jsem ještě

s několika dětmi z druhého ročníku, co taky nezaplatili, ve škole. Učitelka, co nás má na starosti, se s námi rozhodla probírat šikanu a další věci motající se kolem toho. Jak příhodné.

(11:02)- Zrovna nám pouští nějaký film o šikaně a jejich následcích. Učitelka to pořád přerušuje různými výklady a radami. „ Kdykoliv by se něco dělo tak to hlavně nahlaste. My vám pomůžeme.“ to určitě. Hlavně, že když jsme se to snažili řešit naposledy, tak z toho vždycky vybruslili jako by nic. Stačí lidem zamávat před obličejem penězi a už jsou všichni zticha. Žiji ve světě plný lidí s prázdnou tváří, přes kterou mají nasazené dokonalé masky. Nejradši bych se tady nenarodila.

(13:01)- Když skončil film, učitelka začala mluvit o důsledcích šikany a zabloudila k sebevraždám. Automaticky jsem si zakryla zjizvené předloktí. Stočilo se na mě několik pohledů, včetně toho učitelky. Někteří si začali něco šuškat. Chtělo se mi brečet. Po zbytek hodiny ze mě nespustila zrak, a její oči jako by mi vytýkaly každý můj nádech. Tatínku, chci za tebou.

     (15:48)- Hned co jsem dorazila domů jsem zkontrolovala jestli máma nepřišla dřív z práce. Teď přešlapuji v koupelně. Vrátit se k tomu. Nevrátit se k tomu. Tak ubohý čin a tolik dokáže vyprázdnit ponurou mysl. Jak ubohé! Už dřív jsem se řezala, ale máma mi na to přišla. Dlouho trvalo, než přede mnou přestala skrývat všechny ostré věci a vrátila se ji špetka důvěry. A já ji chci zase zničit. Je to jako droga. Nechci jim ukázat, jak moc jsem slabá, nechci. Ale musím. Kdybych si nezavedla deník, znovu bych tomu propadla, ale takhle je má slabá mysl na chvíli zaměstnaná.

(22:27)- Čert to vem! Už ani deník mě nedokázal dostatečně zaměstnat. Nedokážu se už ani ovládat, tak hluboko jsem klesla, že jsem se k tomu vrátila. Abych se nějak potrestala, ani jsem nevečeřela. Jídlo jsem si udělala jen na oko a pak ho podstrčila sousedčině kočce. Musím se potrestat aspoň hladem, když na mě nefunguje fyzická bolest.

24. 3. Sobota (12:45)- Je to jako droga, které se teď bráním zuby nehty. Od středy jsem se žiletky ani nedotkla, zato jsem teď mnohem víc nervozní a roztěkaná. Včera jsem kvůli své nesoustředěnosti zpackala písemku z matiky víc než jindy. Hrozné bylo taky, když si mě ve čtvrtek odchytli Kristýna a Nikolas. Nikolas mě chytl za pořezanou ruku. Když se řežu je to uklidňující a osvobozující, ale když mě za to někdo chytne, je to jako bych tu ruku strčila do ohně. Okamžitě jim došlo, že jsem se k tomu vrátila a hned začali pokřikovat. „ Podívejte, ona se zase řeže! Jsi tak moc ubohá a blbá! Tvoje matka tě měla radši potratit. Podívej jaké jsi neštěstí.“ zasyčel Nikolas a já se rozbrečela. Ten den jsem byla ráda, že se máma zdržela v práci. Od rána se mě drží zlé myšlenky. Odrazuje mě od nich pouhá zvědavost na to dopisování v angličtině, které nás čeká. Jediné co nám učitel prozradil je, že tím spolupracujeme s nějakou ruskou školou. Začalo mě to zajímat.

26. 3. Pondělí (9:52)- Za osm minut začíná angličtina a měly by přijít první dopisy. Nejdřív nám měli napsat oni a my jim odepíšeme, tak nám to vysvětloval angličtinář. Když skončila druhá hodina, zase na mě pokřikovali, ať nezapomenu tomu nebožtíkovi, který mě schytá, poslat žiletku. Ubožejší můj život být nemůže.

Dopis č. 1: Ahoj, jmenuji se David Bulgakov a pocházím z města Lvov v Rusku. Baví mě jazyky a kromě angličtiny se ještě učím češtinu, ke které jsem se dostal díky tetě, která žije v Česku. Rád hraji volejbal a závodně tančím. Jsem moc rád, že se naše školy rozhodly spojit a my mohli poznat nové lidi z jiných států. Obzvlášť jsem rád, že si zvolili právě Česko, protože tak trochu doufám, že bychom si mohli někdy dopisovat i v tvém rodném jazyce. Čeština mě něčím okouzlila a chtěl bych se v ní rozvíjet. Mám otravného staršího bratra, matku učitelku a otce ředitele střední školy. Zatím ahoj. Těším se na Tvůj dopis.

Dopis č. 2: Ahoj Davide, mé jméno je Eliška Síkorová a žiji v hlavním městě Česka v Praze.

S jazyky si s tebou budu rozumět, protože jsou to jediné, co mě na škole baví. Kvůli svému poškozenému zdraví se nemůžu moc věnovat sportům, ale dřív jsem ráda tančila. Jsem na tento projekt velmi zvědavá a moc ráda ti pomůžu s češtinou. Jsem bohužel jedináček, ale kdybych mohla, chtěla bych sourozence. Doufám že jsem tě moc neodradila a těším se na další dopisování.

26. 3. Pondělí (13:06)- Ty dopisy vypadají, že nebudou zas tak špatné. Každý jsme dostali fotku toho, s kým si píšeme, a učitel si nafotil nás. Snažila jsem se z toho vykroutit, ale nakonec mě vyfotil. Jestli ho neodradí můj dopis, tak to zařídí ta fotka. O přestávce se mi roztrhl batoh a vysypal se celý jeho obsah, včetně deníku. Jako na zavolanou jsem přitáhla pozornost dvojčat. Kristýna okamžitě přiběhla a začala se pošklebovat, ale když spatřila deník, okamžitě se na něho vrhla. Podařilo se jí ho ukořistit a přečetla pár odstavců před celou třídou. Zrovna když se rozesmála, tak krutě jak to umí jen ona, vzala jsem jí ho a utekla ze třídy. Třídní jsem řekla, že mi je špatně a šla jsem dřív domů. Máma mě vyzvedla o svojí přestávce na oběd a hodila domů.

2. 4. Pondělí (3:45)- Od toho, co mi Kristýna na chvíli ukořistila deník, se všechno ještě víc zhoršilo. Rozšířily se všelijaké drby a já nemůžu procházet školou, aniž by se mi neposmívali. Jediné maličké pozitivum je, že se mi na deník podařilo sehnat zámek. A teď ta negativa. Zase jsem se k tomu vrátila. Máma zatím na nic nepřišla, a abych řekla pravdu, poslední dobou je déle v práci. Asi se mi už taky vyhýbá, ani se ji nedivím. Ani já sama nedokážu vydržet s vlastními myšlenkami. Děsím se dalšího dopisování s Davidem. Nechci aby už i v Rusku měli o mně tak špatné mínění.

Dopis č. 3 (David)- Ahoj Eli, působíš na mě jako milá a zábavná holka. Nejradši bych si s tebou i v hodině dopisoval volně, ale jak už určitě víš, učitelé nám zadávají témata na dopisy. Dneska ti napíšu o jednom mém oblíbeném místě tady u nás doma. Mám prarodiče žijící na kraji města u lesa. Jednou jsem z dědou objevil starou pěšinu, kudy se asi ve středověku převádělo zboží. Díky té stezce se nám podařilo dojít k jednomu, lidmi neznámému, jezírku. Je ohraničeno hustým křovím a je těžké se k němu dostat, ale ten výhled stojí za to. Voda je tam křišťálově čistá a rostou tam jahody. Nejkrásnější je to v létě v noci, když tam létají světlušky. Přál bych ti to vidět.

16. 4. Pondělí (17:37)- Jsou to už dva týdny od posledního zápisku. Od 2. 4. jsme si začali posílat dopisy i ve středu, školy nějak domluvily na poštách, aby dopisy docházely v čas. Od předešlého pondělí si s Davidem píšu v češtině přes facebook a sem tam i v angličtině, když mu něco vysvětluji. Začala jsem si s ním rozumět a ten pocit, že se s někým bavím, a on mě neodsuzuje, mě uklidňuje. Ale když si s ním nepíšu, mám pocit, že jsem ještě více na očích. Začaly se mi vracet staré noční můry. Dvojčata si na mě ještě více zasedla, jestli je to tedy možné. Našli mou slabinu v dopisech a každý, ať ho napíšu já nebo David, mi chtějí vzít a číst před třídou. Po škole se rozšířily nové drby o mě. Teď si na mě všichni ukazují s tím, že jsem kurva. Nemám sebemenší ponětí jak je něco takového mohlo napadnou. Když se na mě, na tu trosku, podívají, musí přece vidět, jak jsem ohavná a nepřitažlivá. A je tu ještě jedna věc. Vrátila se mi ta noční můra, kdy od nás táta odešel a všechno začalo jít z kopce. Tehdy mi bylo sedm, a po jeho odchodu se u mě začaly objevovat první příznaky sebepožkozování a deprese, které se teď vracejí čím dál častěji. A začínají se projevovat i v dopisech. Kdyby to nebylo málo…

17. 4. Úterý(16:25)- Fb chat (Eliška, David)- Ahoj Davide, o čem si budeme psát dnes? Ahoj Eli, co třeba o našem vysněném domově? To je dobrý nápad, tak začni. Jak už víš, mám rád lesy. Představuji si nějakou chatu na kraji lesa blízko řeky. Na podobném místě jsme jednou bydleli, než jsme se přestěhovali do města. To zní krásně. A taky jsi se hodně zlepšil v češtině. To je tím, jak mi pomáháš. Ale, nepřeháněj máš to v sobě a tvoje teta má na tom taky svou zásluhu.  No dobrá, v češtině se hádat ještě neumím. Povídej, kde ty bys chtěla žít? Vlastně jsem nikdy nad tím moc nepřemýšlela. Od svých sedmi let sním o tom, že půjdu za tátou, kterého jsem tak dlouho neviděla. Moc o svých rodičích nemluvíš, hlavně o otci. Už mě to napadlo dříve, že jsou tví rodiče… jak je to slovo? Počkej najdu si to v slovníku… Rozvedení. Kde vlastně tvůj táta žije? Mojí rodiče se nikdy nerozvedli… Táta je mrtvý.

17. 4. Úterý(18:45)- Už párkrát se mi málem podařilo naťuknout, jak to se mnou je, ale dneska jsem to s Davidem úplně zvorala. Bože! Jsem tak blbá, napsat mu, že chci žít s tátou, a hned nato mu prozradit, že je mrtvý byla největší hloupost, kterou jsem mohla udělat! Jediný člověk, se kterým se za ty roky dokážu spřátelit, a já to tak pokazím. Bojím se vůbec zapnout facebook, aby mi nenapsal. Ale takhle se cítím více jako sralbotka. Jsem tak rozpolcená… Tak špatně jsem se cítila jen třikrát v životě. Poprvé, když k nám domu přišli policisté, aby oznámili mámě, že táta nepřežil autonehodu a já je tajně odposlouchávala. Podruhé, když jsem spatřila všechnu tu bolest

a zklamání v máminých očích, když mě přichytila s žiletkou v ruce. A teď, když jsem si znepřátelila jediného člověka, který se se mnou začal bavit!

20. 4. Pátek(12:27)- Od úterka jsem se k facebooku ani nepřiblížila, ale dneska po škole mu napíšu a pokusím se to aspoň trochu urovnat. Včera večer, než jsem šla spát se mnou máma mluvila. „Eliško, promiň, že jsem déle v práci. Šéf ředí zaměstnance a já se teď snažím vyhnout riziku padáka.“ začala. „ A taky jsem si všimla, že od toho co jste si ve škole začali psát s těmi děckami ze zahraničí, jsi veselejší. A od úterka jsi zase posmutněla. Nevím co se stalo ale vím, že jestli si s tím člověkem rozumíš, zkus to urovnat. Prospívá ti, když se s někým bavíš.“ dořekla, objala mě a poslala mě do postele. Úplně jsem zapomněla, že podepisovala nějaké papíry, jako souhlas, že se toho projektu můžu zúčastnit. Sice ve mně převládá ohledně Davida spíše pesimismus, i tak to po škole zkusím.

20. 4. Pátek (16:03) Fb chat (Eliška, David)- Konečně jsi Online! Bál jsem se o tebe, po tom co jsi napsala. Promiň. Za co se mi omlouváš? Já, nechci nikomu dělat potíže. A moc si vážím, že jsi ochotný se mnou trávit tolik času, i když to musí být otravné s mými ponurými řečmi. Vždyť já jsem moc rád, že si se mnou píšeš. Už od začátku jsem sice přemýšlel nad tím proč jsi taková ponurá, a po poslední zprávě jsem to asi pochopil. Chci ti pomoct. Pomoct mi? Proč? Eli, jsi moc milá holka, kterou jsem si na tu dálku oblíbil tak moc jak to jde. Mě? To mi nedává smysl. Tohle se mi ještě nestalo. Tak mi řekni co se ti stalo. Chtěl bych ti porozumět. A od hodně lidí i z vlastních zkušeností vím, že když má člověk trápení, tak je dobré se z toho vyzpovídat. Dobře. Bude to ale na dlouho a asi budeš potřebovat i slovník.

21. 4. Sobota (10:35)- Davidovi jsem se ozvala a vyzpovídala se mu se vším. Nikdy jsem lidem moc nevěřila a ty filmové scény kdy postavy začnou vyprávět lidem, které skoro neznají, svůj životní příběh mi přišly hloupé. Ale včera jsem změnila názor. Psala jsem si s ním do noci a nikdy jsem klidněji nespala. Sice mi nemůže pomoct s šikanou, ale s psychikou rozhodně.

28. 4. Sobota (16:47)- S Davidem si každý den píšu pravidelně. Sice je to jen týden od mé zpovědi ale cítím se lépe. V noci se mi pořád vrací ta noční můra, kdy nám policisté sdělili co se stalo tátovi a já pokaždé, když se vzbudím brečím. Už se tolik netrápím kvůli dvojčatům, jako pořád kvůli tátově smrti. Je to ta jediná bolest, které se nemůžu zbavit. I když teď na to myslím méně. Strach z dvojčat vyměnil hněv k nim. Včera jsem ve škole na toaletách nechtěně odposlechla krátký rozhovor drben z naší třídy. Žbleptaly o tom, jak slyšely, že dvojčatům rodiče zpřísnili doma režim a snížili kapesné, a teď si svou zlost ne ně vybíjí na té ubohé Elině. Naštvalo mě to. Proč si na mě vybíjí svůj vztek, když já za nic nemůžu? Ale jsem moc slabá na to, abych se bránila.

1. 5. Úterý (10:50)- Včera angličtinář přišel s tím, že v rámci toho dopisování budou probíhat i výměnné pobyty. Já jsem si tu možnost hned zamítla, protože znám přibližně máminou výplatu. Kristýna a Nikolas se horlivě hlásili se slovy: „ Aspoň na ten týden vypadneme z týhle zkurvený republiky!“ Moc mi to nedávalo rozum, protože ještě nedávno strašně tvrdili, jak je to v Rusku strašný, že tam byli, ale zřejmě to byly jen vychloubačné řeči. Dneska ale přišli do školy jako bohové pomsty, hned se ke mně vrhli, že si to vypiju! V tu chvíli jsem je vůbec nechápala a byla ráda, že za chvíli zvonilo. Ale teď jim nenápadně odposlouchávám hovor. Neuvěřitelné, jakou nenápadnost zařídí sluchátka v uších. Mluví něco o tom, že se jim rodiče “pomátli“ a nechtějí je pustit. Ono bylo vždycky poznat, že jim plní co jim vidí na očích. Nevím co zapříčinilo tu změnu, ale jejich rodiče dostali rozum. I když teď to budu schytávat já. Dneska se budu muset hodně nenápadně vypařit ze školy.

10. 5. Čtvrtek (19:20)- Poslední dny probíhají jako na výrobním pásu. Usínám klasicky po půlnoci, v šest vstávám do školy. Ve škole snáším různé nadávky a po vyučování přicházím domů  s modřinami. Pokusím se udělat nějaké úkoly a potom si píšu s Davidem. Momentálně je jediný, kdo drží pomyslný klíč od zámku s žiletkami. Jsem vyřízená a nevím, co mám dělat. Tak agresivní jsem je ještě nezažila.

21. 5. Pondělí (20:32)- Dnešek po těch stejnorodých týdnech úplně vybočil z linie. Ze začátku probíhal stejně, ale o velké přestávce se všechno překopalo. Zase na mě křičeli. Tentokrát se ale začali dovolovat i na mé rodiče a to byla úplně jiná úroveň, proti které jsem už musela bojovat. Na rodiče mi nikdo sahat nebude! Vstala jsem od stolu a obořila se na dvojčata jako snad nikdo jiný. Po celou dobu nikdo ani nemukl. Ono když někdo skoro nemluví a najednou se rozkřičí, tak to kdekoho překvapí. Po mém “proslovu“ byla dvojčata a jejich parta úplně rudá vzteky, do jednoho.  „ Co si to dovoluješ, ty kurvo?!“ zakřičel Filip, kluk z party zamilovaný do Kristýny, a hodil po mě pouzdrem. Začala jsem utíkat ze třídy, prvotní adrenalin a odhodlání ze mě vypršelo a já zdrhala pryč. Se slzami v očích a plno nadávkami za sebou jsem proběhla školou a vyběhla ven a schovala se do jedné uličky za školou. Netrvalo to dlouho a už mě jedna holka z jejich party svalila na zem.  „ Co mě a ségru budeš ponižovat, ty píčo?!“ křičel Nikolas a praštil mě. Během chvilky se na mě snesli ostatní a doslova si mě přehazovali. Zrovna mě Filip praštil tak, že se mi natrhl ret, když jsem uslyšela něčí hlas křičet : „ Něgte tóvo, vy ubožáci! Mlátit slabšívo?! Dovolujte si na někógo stéjně silnégo!“ koutkem oka jsem zahlédla jak někdo dal pěstí Filipovi, který hned po tom co se zvedl začal zdrhat. Po chvíli zmizela od mého bolavého těla celá parta, a mě můj zachránce pomohl vstát. Až když jsem jakž tak stála na nohou a zachránce mě podpíral, mohla jsem se mu podívat do očí. Málem jsem znovu spadla, když jsem uviděla Davida. „ Neboj, Eli, už jsou pryč. Zařídím, aby tě už nechali. Jestli jim tohle pravidelně progázelo, tak teď už nebude!“ poskládal poměrně srozumitelně větu a podal mi kapesník, abych si s ním přidržela ret, zatímco mě podpíral a odváděl z uličky. „ Co tady děláš?“ zeptala jsem se zmateně. „ Co by. Tento týden my jedéme tady do Česka, a příští něgdo z vás k nám. Přiglásil jsem se. Mělo to být překvápko. Ale přegvapila jsi ty mě, gdyž jsem tě viděl utíkat ven z těmi děcgami za sebou.“ usmál se na mě. „ Děkuji za záchranu. Ale pochybuji, že mě nechají. Nikomu se ještě nepodařilo na tu partu nahrabat nějaké důkazy, které by jejich rodiče nevyvrátili.“ zahuhlala jsem a zkřivila tvář nad pichlavou bolestí z rtu. „ No, tag budu první. Mám to natočený.“ „ Natočený? Na co, prosím tě?“ jako odpověď pozvedl lem košile s miniaturní kamerou a se slovy: „ Prarodiče mě rádi rozmazlují a gtěli abych jim natáčel gaždý můj krok.“ „ Právě jsme trumfli i kýčovité filmy.“ Prohlásila jsem a zkoumala maličkou krabičku. „ To víš, podle něčego se ty filmy natáčet musejí.“ zasmál se a podržel dveře od školy, ke které jsme se stihli dobelhat a dovedl mě na ošetřovnu.

Zbytek dne se seběhl rychle. David nemeškal a okamžitě promluvil s třídní a ředitelem, zatímco mě ošetřovali. Nevím, jestli byl ředitel více překvapený z toho, že s ním dokáže mluvit česky nebo, že se mu podařilo sehnat něco na dvojčata. Není ani trochu jisté, jak se celá situace vyvine, ale jedno vím jistě. Nic už nebude stejné.

 

Kateřina Walachová