Spolupráce

Často přemýšlím, proč lidé ve všem hledají smysl. Kde se v nás ten instinkt vzal. Proč je pro nás takový problém něco udělat, aniž bychom k tomu měli větší důvod? Nutí nás k tomu naše lenost? Pýcha? Neochota? Narcismus?
Lidé občas říkají, že nic nemají. Nejednou jsem to četl i v knížkách, které mi přinesla moje babička. To ale není pravda. Máme toho až příliš. Máme pýchu, radost, smutek, strach, obavy, zášť, hněv, naději… Těch abstraktních pojmů kolem nás proplouvá nekonečno, můžeme je používat, v jakém množství chceme a kdy chceme.

Naděje. To je něco, co jsem si chtěl přivlastnit. Co jsem chtěl ukrást jen sám pro sebe. Něco, co jsem naléhavě potřeboval. Jen ona mi vždycky tiše našeptávala, že se to zlepší. Že není nejhůř. Že se pochopím. Že se naučím spolupracovat sám se sebou.

Jenže… když člověk něco vlastní, tak to může lehce ztratit. A já o ni přišel někde mezi C a G na svém starém saxofonu. Moje prsty tehdy přestaly poslouchat, dělaly si, co chtěly, plíce jakoby nechtěly pouštět vzduch do mé kovové zpěvačky. Ten tichý šepot zmizel nečekaně rychle a stejným tempem se i synchronizace mojí mysli a těla vypařila neznámo kam.

Přišel jsem o své sny. Přišel jsem o to, co mi dělalo radost. Přišel jsem o schopnost chápat sám sebe. Přišel jsem o svojí naději.

Teď mi nezbývá nic jiného, než ležet na tvrdé posteli v polorozpadlém bytě mé sestry, spolykat jídlo za peníze jiných a doufat, že se moje naděje vrátí. Abych mohl zase hrát v jazzových barech a popíjet whiskey s přáteli, běhat po vlhkém písku na opuštěné pláži uprostřed noci a třeba se i usmát.

To, o co jsem nepřišel, je můj motýlek. Moje psyché. Moje duše. Ani si nemyslím, že by to bylo možné. Doufám v to. Moje duše je uvězněná v bledém těle vybaveném tmavými střapatými vlasy, křivými prsty a miliony nevypovězených slov. Mám pocit, že jsem se narodil na špatném místě a jako špatná osoba. Není přeci možné, aby spolupráce duše a těla byla tak chatrná, že to dovoluje člověku jen ležet a nekonečně přemýšlet o otravných proč. Protože tak vypadá můj život. Ochrnutí všech končetin, kromě pravého ukazováčku a palce.

„Máma má dneska narozeniny.“

Ani jsem se na ni nepodíval. Jen jsem dál tvrdohlavě pozoroval strop a přemýšlel jsem, proč mi to říká, i když ví, že já na rodinné srazy nechodím.

„Chce, abychom oba přijeli,“ odvětila a tiše si povzdechla. „Než odpovíš ne, tak o tom prosím popřemýšlej. Neviděl jsi ji čtyři roky, Sylvu a její rodinu stejně dlouho.“

Na nic nečekala a vstala, aby mohla posléze odejít do kuchyně a postavit vodu na kávu, jak to dělala každé ráno, než šla do práce a nechala mě tady na pospas mně samotnému.

Vypustil jsem vzduch ze svých plic a pootočil hlavu k otevřeným dveřím, ze kterých jsem na svojí mladší sestru dobře viděl. Bylo mi jí líto. Doteď jsem pořádně nepochopil, proč se mě ujala. Moje chování mi bylo často proti srsti, ale ještě častěji jsem si byl vědom, že to stejně neumím ovládat. Moje ústa si říkaly, co chtěly, oči viděly, co chtěly, ale duše cítila úplně všechno. Kdyby moje tělo mělo ředitele, tak ten by se teď tahal za vlasy a křičel, že jeho zaměstnanci jsou neschopní a neumí spolupracovat.

„Májo,“ odhodlaly se moje hlasivky a mnou projela vlna strachu. K čemu se moje tělo chystá tentokrát? „Kdy vyjíždíme?“

***

Cesta autem byla náročná, ale taková byla ostatně vždycky. Naložit mě pomáhal náš soused, který věčně páchl klobásami a měl mastné fleky na šedém tričku. Moje tělo se ale naštěstí rozhodlo svůj odpor k té osobě nedávat najevo nahlas a za to jsem byl upřímně rád. Mája by mě samotná neunesla.

Marie, i když měla pod očima fialové kruhy a bezpochyby ji pořádně bolela záda, kvůli mé osobě, tak se celou dobu usmívala a stále opakovala, jak je ráda, že jedu s ní. Nezapomněla mi nejmíň tucetkrát oznámit, že rodina je taky vážně nadšená.
Já se nezmohl na nic jiného, než na tiché „hmm“ a zírání z okna. Pokaždé, když jsem projížděl městem, tak se toho tolik změnilo. Je pravda, že jsem nevycházel ven příliš často, ale i tak. Nové obchody, jiné výzdoby a i pohledy lidí byly pokaždé jiné. Přemýšlel jsem, jestli svoje emoce ovládají a dokážou kontrolovat to, co řeknou nebo jak se pohnou. Hlavou mi blouznila i otázka, jestli oni mají svou naději.

Když jsme zastavili před velkým domem natřeným nějakou světlou barvou, kterou jsem já se svým chlapským zrakem nebyl schopný identifikovat, udeřila do mě nervozita. Snažil jsem se připravit na zvědavé a lítostivé pohledy, na trapné chvilky i úsměvy, na objetí, která nebudu schopný oplatit. Na mé tváři jsem cítil úsměv, to byla jedna z mála chvil, když jsem byl za výběr svého těla rád, ale z mých úst vycházely jakési jíkavé zvuky, které se Mája svým „ššš, to bude dobrý“ snažila umlčet.

Dovnitř mi pomohl Sylvin manžel, ten mi vždycky připomínal chlapa, o kterém si ženy nechávají zdát. Uměl vařit, měl dobrou práci, manželku nepodváděl a miloval svoje děti, chodil každé druhé ráno běhat a měl v bradě ďolíček, o kterém Sylva ve svých mladých letech často mluvila a nezapomínala dodávat, jak je rozkošný.

Přivítalo mě přesně to, co jsem čekal a já se začal doopravdy bát, že jíkání nebo vzlyky znovu opustí moje hrdlo a nedejbůh řeknu i něco, co by ostatním ublížilo. Naštěstí moje tělo zůstávalo klidné a snad se tvářilo, jakoby se úplně vypnulo. Jako bych byl jen hadrová panenka, se kterou si může kdokoliv dělat to, co se mu zlíbí.

„Moc ráda tě vidím, Tome.“ Matka byla nepochybně dojatá a všiml jsem si, jak se její oči skelnatí, když se ke mně naklonila, aby mi dala pusu na moje vpadlé líce. Jazyk vybrblal nesrozumitelné zvuky a naneštěstí se moje tvář rozhodla znovu vládnout po svém a zkřivila se do nepěkné grimasy.

Opravdu jsem si přál, abych byl schopný se svým tělem spolupracovat alespoň tohle odpoledne, ale nešlo to. Cítil jsem narůstající frustraci, když se celá rodina objímala, jedla řízky a smála se otcovým vtipům. Moc jsem si přál, abych mohl dělat totéž. Moje rty, jakoby mě chtěly provokovat, se držely v zářivém úsměvu a tak nikoho nenapadlo uvažovat nad tím, jak se vevnitř pálím.

„Kristýnka nedávno vyhrála soutěž.“

„Vážně? O jakou soutěž šlo?“

„Na saxofon.“

To slovo bylo pro mě magnetem. Moje unavené oči hned zaostřily na Sylvu, která se usmívala na svojí dceru a na matku, ta vnučce posílala nadšené úsměvy a držela její ruku. Saxofon? Neměl jsem ponětí o tom, že další člen naší rodiny chytil za ten magický nástroj. Cítil jsem závist. Styděl jsem se za to, ale neměl jsem na výběr. Uvědomil jsem si, že se moje ústa stáhla do úzké linky a dva funkční prsty silně tlačily na vozík.

„Zahrála bys nám něco? Nahoře je starý Tomův saxofon,“ řekla matka a potom se zasekla a podívala na mě, jakoby žádala o souhlas. Tvářila se, jakoby právě snědla zakázané ovoce.

Nebyl jsem si jistý, jestli ji chci slyšet. Jestli chci vidět, jak její prstíky objímají mojí dávnou lásku. Jenže jako obvykle… moje tělo rozhodlo za mě.

„Taky bych to rád slyšel,“ ozval jsem se, ale můj hlas zněl spíš jako hadí syknutí než radostná zvědavost, ale nikdo tomu nevěnoval větší pozornost. Zoufalství a závist se stávalo silnější a silnější.

Tmavovlasá s dvěma culíky odběhla po schodech nahoru, čímž do těsta na závist přidala další ingredienci, a za pár minut už stála zpátky v obývacím pokoji, v rukou svírala mého prvního přítele a snažila se ho poskládat.

Když zazněly první tóny, slzy se nahrnuly do mých očí. Nechtěl jsem brečet, panebože vážně jsem nechtěl, ale zničehonic jsem se začal celý třást a to způsobilo, že se poslední nitky mojí spolupráce s tělem nadobro přetrhly a na mých tvářích se utvořily dva koryta zběsilých potůčku. Svoje poslední síly jsem vynaložil na to, abych nevzlykal.

Já, dospělý chlap, jsem seděl na svém vozíčku v rohu zelné místnosti, zíral na svojí neteř, jak její tóny plynule vyplovají ze zlatého altového saxofonu, jak zbytek rodiny užasle vzdychá a Sylva se svým manželem se pyšně usmívají. Nikdo, kromě starých obrazů usmívajících se na stěnách, mě neviděl.

Měl jsem chuť řvát, chtěl jsem je prosit, ať mě zabijí, protože můj život už nemá smysl a je nelidské dělat něco, co nemá smysl, doufal jsem, že se rozkašlu a vyplivnu svoje srdce, snad jsem chtěl, aby mě zadusily vlastní slzy. Emoce ve mně vřely a čekaly na moment, kdy budou moct vytrysknout.

Najednou se ale něco objevilo. Něco, co vypnulo sporák a celý objem hrnce vylilo do odpadu. Něco, co setřelo moje slzy a začalo si pobrukovat melodii, kterou hrála malá dívka. A to něco mi šeptalo, že jsem tady správně, moje tělo je součásti mě a podpoří mě, když to budu potřebovat. Že jsem nikdy nic neztratil.

A v tu chvíli jako bych roztál. Líné tóny, zabarvující se do všech existujících barev, proplouvaly mýma ušima a vysílaly jiskření po mých žilách. Usmál jsem se. Pocítil jsem uvnitř sebe teplo, ale to příjemné kající teplo. Byl jsem rád. Můj talent se nevypařil, prostě šel dál. A já měl tu možnost pozorovat, jak roste.

Nadechl jsem se nasládlého vzduchu a připravil si, co povím.

„Jsi doopravdy skvělá,“ řekl jsem to, co jsem chtěl. A pozvedl jsem koutky svých úst. Protože jsem chtěl.

Přemýšlím i o tom, jak jsou lidé zapomnětliví. Myslí si, že ztratili svojí peněženku, ale přitom ji drží v ruce. A když si to uvědomí, protočí nad sebou očima a uchechtnou se, protože jsou občas vážně hloupí.