Svoboda a cestování

Psal se rok 1998. Bylo mi sotva pět let. S rodiči jsme měli vyrazit na rodinnou oslavu do Vídně. Moje teta slavila kulaté narozeniny a tak se sjížděli lidé z různých krajů. Více než polovinu jsem tehdy viděl poprvé.

Nejlepším zážitkem toho všeho však byla cesta přes hranice. Tehdejší ekonomická situace nám neumožnila vlastnit nějaké moderní auto, a tak jsme byli majiteli tradičního Trabanta.

Vyrazili jsme asi v 8 hodin ráno, abychom se vyhnuli zácpám a dlouhé koloně u hraničního přechodu.

Cestou jsme chvíli zpívali, protože Trabant nemá autorádio a chvíli jsme poslouchali brumlající zvuk dvoutaktního motoru. Připadalo mi, jako by si užíval cestu a zpíval s námi.

Než jsme překročili hranice, všímal jsem si okolí a aut, které jedou kolem nás. Mezi největší klasiku na silnici patřily , bezpochyby vozy jako Škoda 120, Favorit, Trabant, Renault 9 a větším luxusem už byla Felicia, která na našich cestách jezdí v hojném počtu dodnes.

I přes snahu uhánět k hranicím osmdesátkou, jsme narazili na dlouhou kolonu, kterou tvořily hlavně kamiony a autobusy. Naštěstí jsme nečekali příliš dlouho a bez větších problému jsme se dostali k přechodu.  Celník chtěl jen vědět, kam jedeme a pustil nás dál.

Po další hodině cesty, jsme se pomalu blížili k Vídni, kolem se začaly objevovat modernější stavby, než jsem byl zvyklý vidět u nás a bylo zřejmé, že už nejsme v České republice. Všude se to hemžilo luxusními auty.

Jakmile jsme dorazili do Vídně, všichni si nevěřícně prohlíželi našeho „Trabího“. V očích jim visely otazníky , jak tohle může jezdit? Otec se  tím vyloženě bavil a nechybělo moc a začal kolem auta pózovat. Naštěstí ho to přešlo a vydali jsme se na oslavu.

Po dlouhém hledání podniku, kde se slavnost konala, jsme se konečně všichni sešli. Okolo seděla spousta lidí, většinou z Rakouska a Německa. Jakmile jsme promluvili česky, dívali se na nás, jako kdybychom spadli z Marsu. Už tehdy jsem poznal, že se k nám chovají jinak. Když konečně přišla oslavenkyně, všichni povstali. Dali jsme si přípitek a začali jíst. Hrála hudba a všichni se bavili.

Po několika hodinách konzumace jídla a pití jsme se začali loučit s rodinou a chystali se k odjezdu, protože jsme měli v plánu být do večera doma.

Unavení společností jsme vydali zpět domů. Na parkovišti stálo pár nadšenců, co si fotili a prohlíželi naše vozítko. Když viděli, že je naše, raději odešli a my mohli v poklidu odjet. Jen jeden se dal do řeči s tátou. Mluvili o autech a podle častého smíchu se oba dobře bavili. Naštvaná a unavená rodinka se kysele koukala přes sklo na dva bavící se muže. Až najednou pohár trpělivosti přetekl.  Mamka otevřela dveře a její pohled stačil k tomu, aby přerušila konverzaci. Otec pochopil. Konečně jsme mohli vyjet.

Cestou zpět jsme si řekli, že si uděláme zajížďku a navštívili jsme ve Vídni park, udělali jsme si večerní procházku. Obdivoval jsem všechnu tu zeleň, která kolem nás svítila. Chvílemi jsem úplně zapomněl, že jsme v centru takového velkého města, jako je Vídeň. Zatím co otec odpočíval na lavičce, já se bavil chytáním veverek a máma si užívala vůně okolních květin. I přes velkou pohodu nám vyhládlo. Stavili se v restauraci na rychlou večeři, která chutnala přesně tak skvěle, jako vypadala.

Už byla téměř tma, když jsme konečně byli na cestě do Brna. Na hranicích proběhla krátká kontrola zavazadel a za několik hodin jsme v dáli viděli svítící město. Já usnul. Probral jsem se až druhý den a ráno v posteli vzpomínal na včerejší zážitky.

Jedu-li do Vídně k tetě dnes, už jen těžko dokážu mít takovou radost z cesty jako před lety. Dnes to beru spíš jako samozřejmou věc. Cesta přes hranice, které jsou dnes již otevřené, probíhá, jakoby ani žádné hranice neexistovaly, zůstaly jen prázdné hraniční budky . Silnice je nová. Temný, lesklý a rovný asfalt při jízdě vyvolá pocit pohody a bezstarostnosti ,nikdo nás na hranicích nehlídá a neprohledává , jsme svobodní a volní . Už se těším na vídeňský  řízek u tety.

Autor: Ondřej Dvořák

SŠTE Brno, Olomoucká 61, 627 00 Brno, kraj Jihomoravský