Vůně lží

Rusko / 1985

Je lehké někomu uvěřit. Je lehké se zamilovat, důvěřovat mu, obdivovat ho, ale jedno je těžké. Když vše skončí, je těžké se ho opustit.

Byl říjnový pátek, slunce zapadlo za lesy a on stál uprostřed doliny a zíral před sebe. Rozprostírala se před ním překrásná krajina a nad ní se vinula poslední záře slunce. V jedné ruce držel zapálenou cigaretu a v druhé flašku vodky. Po několikáté si povzdechl. Žuchnul sebou o zem nestarajíc se o to, že se mu vylila polovina obsahu z láhve. Cigaretu přiložil zpět ke svým rtům a šedý kouř vdechl do svých plic. Zavřenou teď už flašku nechal volně ležet vedle sebe.

„Jsme to podělali, však?“  řekl, když za sebou uslyšel zvuk něčích kroků. Nemusel hádat, čí jsou, věděl to jistě. Uhasil cigaretu a ruce si založil za hlavu, nohy natáhl před sebe a zrak zaměřil nad sebe na oblohu, kde už se tvořily náznaky šedi. Miloval tmu. Často sem chodil právě z tohoto jediného důvodu. Nic, jen tma. Mladý muž za ním na něj chvíli jen tiše zíral, než si k němu přisedl. Nohy zkřížil a rukama se opřel o chladnou zem. „Jo,“ šeptl a na moment zamkl oči. „Vtipné, že?“ zasmál se sarkasticky, když je opět otevřel.

Alex jen pokýval hlavou v souhlasu a usmál se. Nelitoval ničeho. Nemohl by. Přesto věděl, že ho ona situace poznamená na celý život a někde v hloubi, bude pořád cítit to zklamání a opovrženost. Sedl si stejně jako Erik a do ruky vzal svou flašku vodky. Otevřel ji a zhluboka si lokl. V krku okamžitě pocítil pálení způsobené onou tekutinou. Podal ji svému příteli, který ji s radostí přijal. Vítr začal vát tak silně, že čepici, kterou měl na hlavě, odvál metr od něj. Alex se natáhl a nasadil si ji zpět na hlavu. „Mluvil si s nimi teď někdy?“ zeptal se Erik do ticha. Alexe zalila červeň z lehké zlosti, když mu došlo, o kom mluví a jednoduše odsekl: „Ne.“  Chlapec se zamračil. Chvíli se přemáhal k tomu, aby byl zticha, jenže to nedokázal. „Měl by sis s nimi promluvit.“ Alex se suše zasmál. To je to poslední, po čem by toužil. Vytrhl příteli láhev z dlaně a opět se napil. „Vyhodili mě z domu, Eriku! Vyhodili mě, vlastního syna, jen kvůli tomu, že jsem jiný.“ Pronesl naléhavě. „To mám snad za nimi přijít a říct: promiňte mi to, změním se?“ odmlčel se. „Já nejsem tenhle typ člověka, navíc, já se nedokážu změnit a ani to nechci,“ zavrčel a lehl si do trávy. Flaška vodky se opět válela vedle něj. Obloha mezitím nabrala tmavou barvu a první hvězdy ukázaly svou zář. Okamžitě začal studovat souhvězdí, a i když si mohl nalhávat, co chtěl, bylo to jen z důvodu, aby nemyslel na události posledních dvou týdnů. Už nad tím strávil dost času, nechtěl ještě víc, a přitom by to i tak k ničemu nevedlo. Zvedl jednu ruku před sebe a prstem nakreslil souhvězdí střelce.

„Nemůžeš nad tím jen tak mávnout rukou. Je to tvá rodina,“ řekl po chvíli Erik jak by se bál, že ho může naštvat ještě víc. „Moje rodina to není od té doby, co nedokázali tolerovat to, čím jsem. Navíc, mám Tebe, a to mi stačí,“ řekl teď už klidnějším hlasem Alex. Homosexualita je věc, kterou lidi považuji za něco hříšného, hnusného, nelidského a za něco, co nejde akceptovat. Jako by ti nenormální lidé prostě potřebovali být něčím výjimečným a strhovat na sebe veškerou pozornost. Pravda je poněkud jiná. Kdo by se dobrovolně nechal šikanovat a ponižovat více než polovinou populace a slyšet narážky o tom, jak moc je nechutný a k tomu ještě dobrovolně spát s někým, s kým je mu to absolutně nepříjemné? Někteří lidé si nedokážou představit vztah mezi lidmi stejného pohlaví a jiní si zase nedokážou představit vztah mezi mužem a ženou. Lidé jsou různí. Jenže je mezi tím jeden rozdíl. Lidi s heterosexuální orientací nedokážou akceptovat vztah mezi lidmi stejného pohlaví, ale homosexuálové dokážou tolerovat všechny a navíc si toho vytrpí mnohem víc.

„Bylo to celkem vtipné vidět svého otce, jak se červená vzteky a matku, jak sedí na křesle a říká mi, jak moc jsem ji zklamal,“ řekl jako rádoby vtip, i když mu to trhalo srdce. Vyhrnul si rukáv šedé mikiny a podíval se na modřiny, které mu tam udělal jeho otec. Dalších několik měl po celém těle. Takhle se stál zrádcem. Nemohl čekat nic jiného. Jeho rodina je vysoce postavená, jediná chybička a jsou pro smích celému městu. Erik ho jen tiše sledoval a lehl si vedle něj. „A tohle mě čeká,“ pronesl chlapec. Alex zhluboka polkl. „Kdy jim to chceš říct?“ zeptal se a podíval se na jeho tvář. Miloval ty jiskry v jeho modrých očích, které snad nikdy nezhasnou. „Řekl jsem jim to,“ zasmál se suše. „Před tím, nafouklý oblek, který hubení lidé používají, když dělají sumo.“ Alex na to: „Nebo zmizet na rok, pořádně než jsem zbaběle utekl za tebou.“  Alex se usmál a odvětil: „To schvaluji.“ Erik pocítil těžkost na srdci. „To abych si vzal ochrannou vestu,“ zamračil se. „Nebo rovnou ten přibrat, a pak si z celého tuku udělat svaly.“ V duchu ale pocítil velkou dávku soucitu vůči jeho příteli. V jeho hlavě byla ale jediná otázka. Co Pak? Bez domova, rodiny a peněz. Mají se toulat po světě a vydělávat si, kde jen to jde? Nic jiného jim nezbývá. Erik se usmál. „Ať se stane cokoliv, slibuji, že tě neopustím.“ Alex se usmál. Teď už upřímně. „Jsme v tom společně,“ dodal Erik.

Jenže Erik nebyl moc odvážný člověk. Byl to zbabělec. Obyčejný zbabělec a teď i lhář. Nedokázal to. Miloval svou rodinu, miloval Alexe, ale svou důstojnost miloval nejvíc. Věnoval mu poslední objetí a se slovy: „Počkej na mě,“ utekl pryč.

To bylo posledně, co Alex viděl člověka, kvůli kterému se vzdal všeho. A tak byl sám. Bez peněz, bez domova, bez rodiny a bez člověka, na kterém mu záleželo nejvíc na světě. Už nikdy nevěřil lidem. Nejvíc ho stejně ale zraňovala špatně vyslovená věta: „Jsme v tom společně…“

 

 

Jolanta Niemiec