Žijeme ve světě samotářů a individualistů?

Tohle je otázka, kterou  si poměrně často pokládám, když vidím dnešní svět. Jsme generace, která je natolik navykla svému luxusu, který si vytváříme a tím také svůj vysněný život, tak jak ho chceme. Na rozdíl od generací před námi si troufám říct, že na tak malé množství snahy, kterou mnohdy ani nemáme toho můžeme mít opravdu hodně. Mnohdy ani nejsme ochotni měnit, to co by nám mohlo něco nového do života přinést, jelikož se bojíme nových věcí a nechceme se ničemu podřizovat. Žijeme v době, kdy jsme vychováváni televizí a internet a ten nám ukazuje, jak hlavně myslet na sebe. Jsme mnohdy lhostejní k druhým lidem a vytrácí se nám úcta k starším. Už méně vzhlížíme k těm, kteří ve svém životě něco dokázali a mohli by nám do života dát pár rad.

Mnohdy si myslíme, že nám svět bude ležet u nohou, ale to bývá jen málokdy pravdou.

Když se ohlédnu a uvědomím si kolik lidí v mém okolí je samotných,  nemají nikoho a žijí sami v pronajatém bytě nějak mi dochází, že jsme opravdu čím dál tím více individualisté a, že naše potřeba mít to, co chceme je důležitější, jako být s někým a trochu se přizpůsobit. Máme natolik rádi svůj komfort, že se nechceme obětovat pro druhé. Čím jsme zlenivěli natolik, že už nemáme ani potřebu někoho mít, protože víme, že by jsme se kvůli němu museli něčeho vzdát.

Jen na pouhé procházce městem si můžeme povšimnout toho, jak množství lidí posedávají na lavičkách s mobilem v ruce a mnohdy ani nesedící, ale sami se procházející tupě městem a působící, že jim svět utíká a oni před nim.

Je mezi námi však také velké množství lidí, kteří chtějí žít, jako individualisté, a právě dnešní doba jim to umožňuje. Nemusíme nikoho poslouchat, ani být něčím ovlivňování, můžeme si vše vybrat dle našeho výběru a tím, se zařadit do skupiny, která je nám nejblíže.

Být individualistou či samotářem podle mne není nic špatného, jelikož tito lidi mnohdy ani nepotkáváme nebo se snaží kontaktu s lidmi vyhýbat. Tito lidé však také můžou být i společenští, ale rádi dělají věci samostatně a vyhýbají se skupinové práci.

Potřebujeme jeden druhého?

Jestli mám odpovědět na to, jestli si myslím, že potřebujeme jeden druhého, tak si myslím, že ano. Už od pradávna žili lidí v různých tlupách.  I lidé v pravěku si museli pomáhat. Jeden člověk by  nikdy sám mamuta neulovil, kdyby si nepomáhali, mohli by všichni umřít hlad. Tomuhle se říká spolupráce, spolupráce je podle mého mínění činnost, kterou vdávám čím dál méně, a souvisí také dost s tolerancí, která je pro spolupráci klíčová. Tím, že si ti lidé navzájem pomohli ulovit toho mamuta, měli co jíst a také většinou společně žili a ve všem si pomáhali. Jedna rodina  by si nedokázala sama postavit vesnici a stěhovat se z jednoho místa na druhé. Tím, že lidé začali spolupracovat vytvořili něco, co je tady mnohdy dodnes.

Když se ohlédneme opět zpátky a vezmeme v potaz pyramidy v Egyptě uvědomíme si to, že tyhle stavby tam už stojí po mnoho let a byly vybudovány pod silou neskutečné spolupráce, která však měla mnohdy diktátorské ražení. Ovšem všechny ty stavby, které jsou tady dodnes at´ začneme tou pyramidou, starověkými stavbami nebo velkou čínskou zdí, která je dodnes pro mnohé nepochopitelným výtvorem.

Jeden bez druhého by jsme byli ztraceni a krása je v tom, že vždy bude doba, kdy my budeme částečně odkázání jeden na druhého. Názorný příklad jsme my lidé, jsme se narodili všichni s určitými  předpoklady pro určitou činnost, nikdo nejsme stejný a každý jsme originál. Potřebujeme zedníky, kteří nám postaví dům, instalatéry kteří nám zapojí vodu, zemědělce, kteří pěstují zeleninu, kterou my jíme a kuchařky s ní vaří. Každé zaměstnání závisí na tom, kdy jeden potřebujeme druhého  a můžeme se na něj obrátit. Vzájemně se ohodnocujeme a to buď pocity, výměnou dovedností nebo penězi. Ať chceme nebo ne spolupráci nikdy neutečeme a už od narození, kdy něčí pomoci jsme se narodili, po výchovu, kterou  nám dali pro nás ti nejdůležitější lidé pociťujeme to, že nejsme na vše sami. Chvíle kdy si někoho vezmeme a založíme rodinu, vychováváme děti, chodíme do práce a vlastně až do smrti, kdy nás někdo spustí do země , aby jsme našli klid. Se spoluprací se setkáváme celý život , ale mnohdy si neuvědomujeme, že určité činy by jsme mohli právě takhle nazvat.

Nedovedu si představit, že bych na světě byla sama a měla bych si se vším pomoci, bez jakékoli  jiné podpory druhého člověka. Jsme narození jako tvorové společenští , a proto by jsme měli být nadevše rádi za jakékoli kamarády, příbuzné a hlavně za rodiče, které by jsme nadevše měli ctít.

Měli by jsme pomáhat jeden druhému a mít radost, když můžeme být užiteční.

 

 

Mám se na koho obrátit?

Často si představuji, když třeba někam cestuji sama, jaké by bylo, kdybych nikoho neměla. Pocit, který máte, když jedete sami někam daleko, ale víte, že se vrátíte a pocit, je jiný jako ten, kdy by jsme zjistili, že se nemáte kam vrátit. Líbí se mi představa, kdy vím že se o sebe musím postarat sama, ale co bych dělala, kdybych se musela o sebe starat sama po zbytek života? Cítila bych strach, nejistotu a pocit samoty, který bych nemohla vrátit ani změnit.

Pokud mám jmenovat někoho, u koho vím, že tady pro mne je, tak to jsou mí rodiče. Rodiče jsou ti nejdůležitější lidé pro nás všechny. Všichni by si měli uvědomit, co pro nás dělají a kolik toho pro nás obětují. Díky rodičům z nás bývají ti, kterými jsme a tím kým budeme. Rodiče nám svou výchovou a svým vztahem k nám dávají pocit toho, že by jsme časem měli být na jejich místě a to, co nám dali by jsme jednoho dne měli předat někomu jinému. Dávají nám lásku a pocit, že jsou a vždy tady pro nás budou.

Kdykoli máme nějaký problém jdeme za nimi a to, protože víme, že se nám budou vždy snažit pomoct, jak nejlépe to jde. Víme, že se nám budou vždy snažit pomoct a myslí to s námi upřímně. Jsou pro nás oporou a můžeme se na ně spolehnout.

Přátele jsou pro nás taky klíčovými lidmi pro život, přátelé nám dávají sílu, také nás podporují a míváme právě s nimi pocit, že náš život je o něco bohatší. Díky přátelům máme pocit, že se máme s kým zasmát a určitým způsobem se učíme s lidmi vycházet.

Spolupráce, samota, individualismus i potřeba obrátit se na někoho druhého, nás obklopuje celý život, proto by jsme neměli zapomínat, kdo jsme s jaký je zrovna ten náš vysněný cíl cesty, na kterou díky těmto vlastnostem můžeme vyjít.