Život ve tmě

5.12.2012 Cheb – Jeden z večerů v multikulturním otevřeném klubu v Chebu patřil nevidomým. Například kdo to jsou nevidomí, pomocí čeho čtou (Braillovo písmo), jak žijí.

„Braillovo písmo jsme viděli v knize, která byla určena právě pro nevidomé lidi. Abeceda je sestavena z teček, které jsou jakoby vyryté do papíru. Nevidomí čtou stejně jako my. Mluvili jsme také o tom, jaké že to, NEVIDĚT. Je horší narodit se bez zraku nebo je horší ztratit zrak během života,“ přibližuje průběh akce dvanáctiletá Klára.

Podle mě je obojí dost smutné. Když se narodíte nevidomí, nevíte, jak vypadá třeba stůl, možná si to představíte, ale to ještě neznamená, že je vaše představa správná. Nevíte ani jak vypadají barvy, nerozeznáte je, protože jste je nikdy neviděli. Když ztratíte zrak během života, tak je to možná i horší. Na jednu stranu – ANO, víte co je to zelená, co to je židle. Ale představte si, že jste milovali třeba červené růže. A vy už je nikdy neuvidíte. Můžete si je představit, protože už jste je viděli, ale uvidíte stále ty stejné růže. Jakmile ztratíte zrak, už nikdy neuvidíte růži, tak jak vypadá zrovna teď, budete si představovat růže, které jste viděli před ztrátou zraku. A tím to mají lidé, kteří nevidí od začátku života lehčí. Nemůže se jim po ničem stýskat.

Po konverzaci paní učitelka vytáhla z batohu šátky. Trochu jsem se zalekla. Snad nám nebude zavazovat oči! A právě to nám udělala! Každému podala šátek a řekla, ať si zavážeme oči. Vůbec se mi do toho nechtělo, protože mi je nepříjemné, když nemám přehled o tom, co je kolem. Vzala jsem si červený šátek a zavázala si oči. Na chvilku jsem zaváhala, chtěla jsem si šátek nechat povolený, abych aspoň trochu viděla, ale pak jsem si řekla, že když už slepá, tak úplně. ;-)

Najednou bylo všechno jiné. Byla jsem hrozně zranitelná. Bála jsem se, i když jsem moc dobře věděla, že není čeho. Věděla jsem, že jsem v místnosti s lidmi, které mám ráda. Nebyl důvod se bát, ale já se cítila jinak. Snažila jsem se to maskovat, nechtěla jsem, aby ostatní věděli, že mi to je nepříjemné. Uslyšela jsem šustění. Paní učitelka řekla, že budeme pomocí čichu rozeznávat koření. Slyšela jsem ten šustící pytlíček u nosu. Nadechla jsem se a trochu se mi ulevilo. Cítila jsem mojí milovanou vůni. Skořice. Hned jsem oznámila, že vím, co cítím. Další pytlíček byl jiný. Věděla jsem, že to znám a taky jsem bezpečně věděla, že to má co dočinění s Vánoci. Byla to taková ta vůně, kterou každý zná. Myslela jsem, že to byl nějaký pytlíček vánočního čaje, ale byl to hřebíček. No, kousek vedle. 

Dále jsme měli uhodnout MÁTU a KARI. Bohužel ani jedno ani druhé jsem neuhádla. Ne, že bych to neznala, ale v tu chvíli jsem to prostě nevěděla.

Poté jsme dostali do ruky věc a podle hmatu poznat, oč se jedná. Držela jsem v ruce něco divného. Hned jsem věděla, že to, co mám v ruce, je mi naprosto neznámé. Bylo to jako kovové vajíčko s držátkem. Když jsme si šátky z očí sundali a já uviděla tu věc v mých rukou, vypadal to skoro tak, jak jsem si představovala. Až na to, že ta věc nebyla na držení vajec ale na pytlík od čaje. Opět kousek vedle.  Věci, které dostali ostatní novináři, jsem znala. Byla to kuchyňská metla a takové to šťouchátko na masáž hlavy.

Po sundání šátku jsem se konečně mohla pořádně nadechnout. Už jsem neměla takový ten stísněný pocit. Další věc, kterou jsme museli udělat, bylo splnit různé úkoly. Také samozřejmě poslepu. Výborně. Řekla jsem si ironicky v duchu. Nasadila jsem si znovu šátek. Tentokrát to bylo jinačí. Ten stísněný pocit zůstal, ale nebyl tak silný jako předtím. Dostala jsem za úkol nasadit si boty a zavázat si tkaničky. „To nic není!“ řekla jsem. Ten pocit nadšení, že mám tak lehký úkol přestal tehdy, kdy jsem nadzvedla nohu a spadla na zem. Nedokázala jsem udržet rovnováhu. Když jsem si po 20 minutách ty zatracený boty nazula, zavázání tkaničky nebyl vůbec žádný problém. Potom jsem dostala za úkol přejít místnost, kde budu mít rozestavěné nějaké překážky. To bylo hrozné! Ke konci už jsem se plazila po zemi a doufala, že už jsem u konce.

Myslím, že nejhorší je ztratit zrak, protože když například neslyšíte, tak pořád vidíte věci kolem vás, máte nějakou jistotu. A bez zraku je jistota na nule.

Program Život ve tmě nám ukázal, jak se cítí slepí lidé. Dostali jsme za úkol zavázat si oči a  zkusit využívat jiné smysly (čich, hmat). Pak jsme se všichni společně zamysleli, co je pro slepé lidi asi nejtěžší a diskutovali jsme o tom. Když jsme si pak mohli sundat šátky z očí, prohlíželi jsme si slepecké písmo a snažili se přečíst pár písmen hmatem. Nakonec jsme si navzájem vytvářeli překážkovou dráhu. A se zavázanýma očima jsme měli za úkol jí projít. Při programu jsem si uvědomila, jak to mají slepí lidé těžké. A co všechno si musí projít, aby mohli ,,normálně“ žít.                                                                     Kristýna Bulantová

5. prosince 2012 se uskutečnil multikulturní program zaměřený na slepé lidi. Zjistili jsme, že i to, co se zdá být lehké, může být těžké a tím se nám potvrdilo přísloví: „Sytý hladovému nevěří.“ Například bylo těžké zavázat si tkaničky, i když se to nezdá. Ale taky už víme, že Braillovo písmo je ještě mnohem těžší než normální. Taky jsme si vyzkoušeli, jak voní skořice nebo máta nebo jak poznat po hmatu nějaké věci.

Daniel Morkes